Termíny

18.9.2017 - 15.12.2017 - Výuka v zimním semestru 2017/2018

29.9.2017 - Děkanský den

17.11.2017 - Státní svátek

Více... »

Hledat
Pokročilé hledání




Podnikové hospodářství v totalitním systému

Související stránky

prof. Ing. RCDr. Václav Hoffmann, CSc., dr.h.c.

Podnikové hospodářství v totalitním systému

Vysoká škola ekonomická vznikla v roce 1953, který spadal do období upevňování pozic KSČ, a stupňování jejího tlaku na všechny stránky života společnosti a zastrašování všech demokratických sil. Připomeňme si proces se Slánského „protistátním spikleneckým centrem“ (1952) a proces proti slovenským buržoasním nacionalistům (1954).

Z užšího ekonomického hlediska je počátek padesátých let poznamenám měnovou reformou v roce 1953. V témže roce umírá  J. V. Stalin, když rok před tím vyšly jeho „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“. Všechny tyto události, které hluboce poznamenaly vývoj na dalších 10 – 15 let, dokázala VŠE vstřebat bez větších otřesů. Prvním (a hlavním) důvodem byla kádrová struktura jejích učitelů, kteří byli ve své drtivé většině přesvědčenými členy komunistické strany. Zde je ovšem nutno poznamenat, že šlo o lidi, jejichž politická orientace byla motivována nejčistšími úmysly.  Když komunistický systém plně ukázal svou skrytou tvář, reagovali na to emigrací (Sláma, Jakoubek), prací v disentu (Šilhán) nebo rozchodem s KSČ.

Druhým důvodem, platným především pro katedru ekonomiky průmyslu a tím více pro sekci ekonomiky podniku, byla její orientace na konkrétní procesy v průmyslové výrobě. Tedy nikoliv „osedláváním ekonomických zákonů“ (J. V. Stalin), ale řídící, ekonomická, provozní a zčásti i technická činnost ve výrobě. Teprve od konce sedmdesátých let se  z podnikové problematiky stává problematika výbušná. Postavení katedry ekonomiky průmyslu bylo ojedinělé tím, že byla ve své době jediným pracovištěm, které se v komplexu a z teoretických pozic věnovalo  tomu, čemu se dnes i u nás říká podnikové hospodářství (Betriebswirtschafslehre). Tento obor fungovala katedře ekonomiky průmyslu pod hlavičkou sekce „organizace a plánování podniku“. Název sám vypovídá mnohé o postavení podniku v tehdejším hospodářském systému: celá ekonomika je vlastně velkou dílnou, jejíž částí je něco, čemu se víceméně ze zvyku říká „podnik“. Jeho úkolem je v organizačních strukturách, unifikovaných centrem, disciplinovaně plnit plán. Profesor Vopička, jeden z řady vedoucích katedry ekonomiky průmyslu, s nadsázkou a velmi trefně charakterizoval převážnou náplň výuky na zmíněné sekci jako „technologii sestavování plánu“. Myšlenkový a pedagogický vývoj sekce organizace a plánování podniku lze tak s notnou dávkou zjednodušení charakterizovat jako přechod od „technologie plánování“ k pojetí podniku jako svébytného systému v ekonomice. Přijmeme-li toto zjednodušení, lze i vývoj ideových přístupů na katedře ekonomiky průmyslu (což do značné míry platí pro celou VŠE) charakterizovat jako přechod od ztrnulých marxistických schémat k jejich kritice a nakonec k  pozitivnímu přijetí principů tržní ekonomiky.

Pro katedru ekonomiky průmyslu byla padesátá léta „léta  učednická“ kdy se donedávna ještě většinou studenti postupně stávali pedagogy. Vznikly také první učební pomůcky – Rozbor hospodářské činnosti socialistického podniku“ (1957) a později sborník „Organizace a plánování socialistického průmyslového podniku“. Do té doby se využívaly překlady sovětských autorů (například S. F. Kamenicer: Organizacija i planirovanie socialističeskovo promyšlennovo predprijatija z roku 1950), případně katedra spojovala své síly s příbuznou Fakultou ekonomického inženýrství ČVUT (1954). Práce na vlastních učebních pomůckách byla pro katedru naprostou  nezbytností – zahraniční  učebnice byly jen těžce dostupné – nebo vzhledem k hospodářskému systému, ve kterém vznikly, málo použitelné. Za zmínku stojí i skutečnost, že každá zásilka z „kapitalistické ciziny“ se musela hlásit a odevzdat na zvláštním oddělení. To ji přijalo s příslibem, že ji po prověření vrátí adresátovi, co se však (aspoň v mém případě) nikdy nestalo.

Při práci na učebnicích se zájmy členů katedry a její sekce organizace a plánování vykrystalizovaly do určitých oblastí, z nichž se později staly její silné stránky: náklady (Sláma), rozbory a plánování (Hoffmann) a organizace řízení (Kubr). Už v této ranné době se v publikacích a pedagogickém procesu projevují náznaky toho, co se později stalo charakteristickým rysem pro sekci organizace a plánování: snaha o kvantifikaci (Synek), o algoritmizaci a modelování ekonomických procesů (Souček).

Nelze pochopitelně zakrývat, že pojetí ekonomiky bylo do značné míry ovlivněno logikou centrálního plánu, což se promítlo jak v oklešťování podnikových funkcí (podnik nemohl rozhodovat o své osudu), tak v neustáleném bujení plánu, z jehož směrnic se stávaly tlustospisy. Přebírala se do slova a do písmene sovětská metodika – mezi jmenovitými úkoly státního plánu se (prý) objevila položka „chov polárních psů“.

Šedesátá léta přinesla určité oteplení (i když název „zlatá šedesátá“ je poněkud přehnaný). V roce 1963 proběhla částečná rehabilitace obětí politických procesů z padesátých let a v roce 1966je zvolen 1. tajemníkem ÚV KSČ Alexandr Dubček. Politické uvolnění se odrazilo i v uvolnění ekonomického myšlení.  Ekonomové si mohli klást dosud tabuizované otázky a dokonce na ně hledat odpovědi. Kritická hodnocení tvrdého direktivního řízení a potřeba ekonomické reformy vyvolávala mnoho diskusí, které vedly mimo jiné ke snahám o rehabilitaci“ podniku jako relativně autonomního socio-ekonomického systému. To se ovšem – byť neúplně – událo až vroce1969 vydáním „Zákona o socialistickém podniku“. Učitelé VŠE – a v tomto rámci i katedry  ekonomiky průmyslu -  se těchto diskusí aktivně zúčastnili, což by bylo možné doložit poměrně rozsáhlým přehledem článků a statí v různých periodikách. Za všechny uvádím článek M. Tučka a V. Hoffmanna v časopise Finance a úvěr č. 9 a 10/1968 „Za větší důslednost při provádění ekonomické reformy.“ Jako instituce vystoupila VŠE ve vědeckém sborníku Acta Oeconomica Pragensis č. 5/1968 obsáhlou statí „Některé náměty k současné hospodářské situaci ČSSR“. Autoři tohoto sborníku se pod vedením tehdejšího rektora VŠE a pozdějšího ministra školství prof. V. Kadlece scházeli v zasedací místnosti č. 105 – odtud název této aktivity “stopětka“. Všechny tyto činnosti představovaly velký podnět k intelektuálnímu rozvoji učitelského sboru VŠE. A nejen to: vytvořily se dělítka mezi konzervativním a progresivním křídlem tohoto sboru, což se pak významně projevilo v sedmdesátých letech. To vše bylo – jak jinak – ukončeno „bratrskou internacionální pomocí“. Obnovila se neomezená moc KSČ (resp. jejího zdravého jádra) s neblahými důsledky pro personální a pedagogickou situaci na VŠE. Podrobněji se o této“Biafře ducha“ zmiňuje Věněk Šilhan ve své stati ve sborníku „80 let vysokého ekonomického školství na území České republiky“ (Acta Oeconomica Pragensis 5/1972).

Zvláštní zmínku si zaslouží dvě osobnosti: prof. Věněk Šilhan,  jeden ze zakladatelů katedry ekonomiky průmyslu a pozdější ředitel Výzkumného ústavu ekonomiky průmyslu a stavebnictví. Provinil se nejen svými stanovisky k současné politické a ekonomické situaci, ale především tím, že řídil známý vysočanský sjezd KSČ jako zástupce Alexandra Dubčeka. Byl vyhozen ze školy, persekvován, významně se angažoval v disentu a na VŠE se vrátil jako její rektor po sametové revoluci. Osobností, jejíž význam významně přesáhl hranice školy, byli prof. Dr. Vladimír Kadlec, DrSc v období „Pražského jara“rektor VŠE a později i ministr školství. Byl organizátorem zmíněné „stopětky“. Podle různých náznaků se lze domnívat, že existovaly tendence vykonstruovat z ní něco na způsob „spikleneckého centra“, k čemuž však nakonec nedošlo zřejmě proto, že někteří její členové se vrátili na „správnou“ cestu, získali vysoké funkce na škole a tím byli – a s nimi celá stopětka – omilostněni. Souhrnně se s „revizionistickými“  názory vypořádal časopis Politická ekonomie (9/1972), jehož „Analýzu vývoje ekonomické teorie v Československu v šedesátých letech“ zaštítil svou autoritou profesor VŠE, člen korespondent ČSAV, Felix Oliva. Reformní úsilí školy bylo devalvováno ideologickou konferencí k 5O. výročí založení KSČ „Překonávání revizionismu v ekonomické vědě a praxi“, kterou ve dnech 27. – 28. dubna 1971 spolupořádala  i VŠE.

Nelze se divit, že za těchto okolností se dostala VŠE – resp. její „revizionističtí“ učitelé – do hledáčku STB. VŠE měli na starosti ppl. Říha a jeho mladší kolega por. Koňák. Státní  bezpečnost při „boji proti revizionismu“ používala všechny tehdy běžné postupy: výslechy v „kachlíkárně“, odposlechy telefonů, sledování osobních styků atd. Úsilí STB bylo iniciativně podporováno jejími spolupracovníky na katedrách i v jejich širším okolí. Nebylo jich málo a přehled jejich občanských i krycích jmen (Skála, Míla, Král, Olda, Profesor, Krok ….) je zajímavým, často objevným a vždy velmi smutným čtením. Jejich jména i pozici (kandidát tajné spolupráce, důvěrník, držitel propůjčeného bytu, agent) je ostatně dnes možno snadno dohledat na stránkách Archivu bezpečnostních složek. Čtení zpráv, které tito spolupracovníci poskytovali STB, je vůbec velmi zajímavé. Vedle „závažných“ sdělení o tom, s kým se prověřovaná osoba sešla, co kde ve své funkci dělala, lze najít  i informace o tom, že dcera jednoho ze sledovaných pracovníků katedry si pořídila psa, a to jezevčíka (chybí jen uvedení jeho jména – šlo o Betinu). V zápisech STB je dokonce zachycena situace, kdy jeden agent donáší na druhého. Normalizace se svými čistkami dala – jak to v takových případech bývá – možnost hanebného postupu lidem, kteří k zastávání vysokých pedagogických nebo akademických funkcí, neměli potřebnou profesní ani osobnostní kvalifikaci. To ale všechno odnes´ čas - mnozí z nich už totiž působí na katedrách a za pracovními stoly nad oblaky. Minulost VŠE má také své temnější stránky. Dnes, kdy se pomalu blíží půl století od doby, kdy popisované děje proběhly, bylo by zřejmě kontraproduktivní hledat individuální zavinění, hodnotit, co kdo mohl, měl nebo neměl udělat apod. Jde o dvě věci:

Především dát historii VŠE sine ira et studio odpovídající prostor i těm událostem, kterými se nemůže příliš chlubit – a za druhé uvědomit si, co v pravdě znamenají akademické svobody, vážit si jich, kultivovat je a odolávat ideologickým, byť sebelépe míněným tlakům.

Samostatnou kapitolu tvoří zahraniční styky. Sekci ekonomiky podniku „postihly“ zejména dva z nich:  návštěva prof. Dr. Gerta Kortzfleische z University v Mannheimu a prof. Dr. Paulise z University v R. Islandu v USA.  Prof. Kortzfleisch přijel do ČSSR na základě pozvání prorektora VŠE prof. Veltruského a pobyl na katedře 6 dní v druhé polovině ledna roku 1967. Měl to být počátek spolupráce obou universit, která se sice velmi slibně rozběhla, která však musela být z naší strany v roce 1969 z pochopitelných důvodů ukončena. Pobyt prof. Kortzfleische proběhl standardním způsobem: přednášky, účast na zasedání katedry, návštěva podniků atd. Přesto skončil skandálem: kdosi (STB?) zjistil, že prof. Kortzflesch byl za války majorem Wehrmachtu a zúčastnil se tažení do SSSR, kde také pobyl nějaký čas v zajetí. Sám svou službu ve Wehrmachtu v soukromém rozhovoru zdůvodňoval tím, že se jeho rodina dostala do konfliktu s Hitlerem, a proto nemohl studovat a nezbylo mu nic jiného, než vstoupit do armády. Jeho vystupování byl naprosto korektní. Na jeho návštěvu pak navázala výměnná praxe doktorandů obou universit v Mannheimu a Praze. Jak to ovšem odpovídalo koloritu doby, STB udělala z prof. Kortzfleische „špiona Wehrmachtu“a celým případem se - ovšem bez výsledku – zabývala. Druhým „objektem“ byl již zmíněný prof. J. Paulis. Ten pracoval s případovými studiemi (Case Studies), což naše studenty z počátku velmi zaujalo, avšak po probrání několika studií došli k závěru, že není nad systematický, o teorii se opírající výklad, byť s praktickými příklady. Problém však nastal, když se do věci vložila STB (bylo to už po Srpnu a tak byla zvláště bdělá a ostražitá). Zjistila totiž, že prof. Paulis se vlastně jmenuje Pavlát a z ČSR odešel, obtížen (prý) malým dekretem. Tak byl na světě další skandál.

I v tomto velmi bouřlivém období sedmdesátých let se nezastavil vývoj podnikového hospodářství, které zcela logicky reagovalo na diskuse let šedesátých a vstřebávalo jejich podněty. Bylo to umožněno i tím, že přes velmi tvrdé odsouzení vývoje ČSSR v průběhu „Pražského jara“ (viz „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII.sjezdu KSČ “ z prosince 1970) se postupně dostávaly na pořad dne problémy, které se v šedesátých letech otevřely, ale nemohly se s ohledem na politicko-mocenský vývoj dořešit. Symptomatický je už název skript, vydávaných počínaje rokem 1975 „Ekonomika a řízení socialistického podniku“. Tedy nikoliv jen (i když také) organizace plánování, ale ekonomika ve své celistvosti. Toto pojetí vyzrálo v učebnici stejného názvu, jejíž první vydání vyšlo v roce 1976. Pozornějšímu čtenáři nemohly uniknout některé ve své době nezvyklé okolnosti: například výklad o odbytu (marketing bylo zakázané slovo) byl předřazen kapitole o výrobní činnosti, přibyly kapitoly o prognostice a o modelování ekonomických procesů (Forrestrovy modely dynamického chování upravené na československou praxi) atd. To také byl základní vklad do oblasti strategie (strategického řízení), kterou pod vedením prof. Z. Součka vyvíjela sekce ekonomiky podniku nejen jako teoretickou disciplinu, ale jako praktické aplikace ve spolupráci s řadou podniků.

Na katedře ekonomiky průmyslu postupně krystalizovala představa o její výzkumné a publikační strategii. Vedle komplexních pomůcek učebního typu vznikaly monografie o jednotlivých oblastech ekonomiky podle specializace členů katedry. Tato strategie se postupně až dodnes naplňuje: teorie nákladů a manažerská ekonomika (Synek), strategické řízení (Sedláčková), ukazatelové soustavy (Hoffmann), vnitropodnikové řízení (Truneček, Kružík), hodnotová analýza (Vlček) atd. Sekce ekonomiky podniku se také stala propagátorem staronové metody kalkulace s neúplnými náklady (Teilkostenrechnung), která byla úspěšně aplikována v několika podnicích.

Přes silné politické tlaky a vyvolávání nejrůznějších pracovních iniciativ „shora“ se ekonomika nevyvíjela  zdárně. 14. zasedání ÚV KSČ koncem roku 1979 konstatovalo například, že zvýšení výkonnosti, efektivnosti a kvality výroby je stále nepostačující. Tento poznatek vedl ke zpracování  řady materiálů a směrnic, které měly tento nedostatek napravit. Za všechny jmenujme alespoň „Soubor opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství po roce 1980“ a „Komplexní dokument pro přestavbu hospodářského mechanismu“ z roku 1987. Přes jistě upřímnou snahu autorů těchto dokumentů pozvednout úroveň ekonomiky, vyšlo jejich úsilí naprázdno. Po neblahých zkušenostech s normalizací se nakonec nemohli nedostat do bludného kruhu: zlepšení kádrové práce strany, zdokonalení centrálního řízení, zvýšení discipliny  při  plnění plánovaných úkolů atd.

Skoro jako zoufalý výkřik působí vystoupení generálního tajemníka ÚV KSČ s. Jakeše na aktivu se šéfredaktory ústředních sdělovacích prostředků v červnu 1988, který se tvrdě opřel do hutního a uhelného průmyslu a do vysoké energetické náročnosti naší ekonomiky: „…všechny naše plány v RVHP jdou na to, abychom měli další naftu, další plyn, další uhlí, další rudu atd. A do toho se dávají peníze. A nedávají se, aby se to uspořilo. Tady vidíte, jak je složité, aby z té ideologie to došlo k praxi. Obrovská setrvačnost tady působí.“

Vývoj podnikové ekonomiky v osmdesátých letech se ubíral cestami, nastoupenými po odeznění nejtvrdší vlny normalizace v předcházejícím desetiletí. Do středu zájmu sekce ekonomiky podniku se dostalo strategické řízení a zejména podstatné stránky efektivnosti, jejího vyjadřování a měření. Dokonce se nastolují i otázky teorie a metodologie. Jistě není náhodou, že se tak děje ve spolupráci s Hochschule für Ökonomie v Berlíně (články prof. Hoffmanna a prof. Polaschewského v odborném tisku NDR). Osmdesátá léta probíhají i ve znamení spolupráce mezi vysokými školami, v níž sekce ekonomiky podniku vystupuje velmi aktivně. Výsledkem spolupráce jsou  učebnice, mj. Rozbory hospodárskej činnosti priemyslných podnikov (Bratislava 1980) a stejného obsahu v německém jazyce (Berlín 1980). Osmdesátá léta jsou vstupem do osudového finále. Klíče na masových shromážděních zvoní hranu i celému komunistickému systému a od roku 1990 se začínají psát nové dějiny české společnosti – v tom i jejího hospodářství a disciplin, jejichž je předmětem. To už je však jiná kapitola.

Co říci nakonec? Pokusme se o jisté zobecnění vývoje podnikové ekonomiky:

- Vývoj jakékoliv ekonomické disciplíny není možno oddělovat od vývoje reálné ekonomiky a celkového politického kontextu.

- Ekonomika se neřídí zbožnými přáními, byť je vyslovily nejmocnější politické autority. Úkolem ekonomických disciplin je mj. takováto přání korigovat a konfrontovat je s ekonomickou racionalitou.

- K tomu ovšem musí mít příslušné ekonomické discipliny dostatek svobodného prostoru. S určitým zadostiučiněním můžeme konstatovat, že si ekonomická věda a v jejím rámci podnikové hospodářství dokázaly – i za cenu mnoha šrámů – uchovat i v totalitním systému určitou míru svobody a samostatného myšlení.

To je také pozitivním vkladem a závazkem do budoucna.

Autor:

prof. Ing. RCDr. Václav Hoffmann, CSc. dr. h. c. (* 1928) absolvoval  Vysokou školu věd hospodářských v roce 1952. Podílel se na založení Vysoké školy ekonomické, kde se v roce 1964 habilitoval. V roce 1968 byl jmenován profesorem pro obor ekonomiky průmyslu. V roce 1999  mu Ekonomická univerzita v Bratislavě udělila čestný doktorát „doctor honoris causa“. Po roce 1989 se stal prvním děkanem Fakulty podnikohospodářské, mj. se zasloužil o rehabilitaci učitelů, kteří museli po roce 1968 školu opustit. V červnu 1993 odešel do důchodu. Je nositelem Medaile Aloise Rašína Vysoké školy ekonomické v Praze. http://www.ilist.cz/clanky/prof-hoffmann-obdrzel-medaili

Podrobný životopis: http://dejiny.vse.cz/biografie/seznam/hoffmann-vaclav-prof-ing-rcdr-csc-dr-h-c/

Autor souhlasil se zveřejněním textu na webových stránkách věnujících se dějinám VŠE.

Editoři: prof. Ing. Miloslav Synek, CSc.; doc. PhDr. František Stellner, Ph.D.

V Praze, 10. ledna 2013