Pollak Harry, Ing., Ph.D.

Harry Pollak

Od nucené emigrace až po doktora Ph.D.

Koncem roku 2000, bylo mi 77 let, jsem se vzdal všech mých četných funkcí v průmyslu a v administraci různých podniků v různých zemích Evropy a věnoval jsem se hodnocení mých zkušeností z 40leté činnosti v asanaci churavých podniků pod titulem „Symptomatologie, diagnóza a terapie upadajících podniků“. Při této činnosti mi napadla nová metoda jak hodnotit životaschopnost podniků, kterou jsem jako vyvrcholení do této práce začlenil.

Po sametové revoluci v Československu jsme s mojí ženou mohli, po 50letém exilu v Anglii a později ve Švýcarsku, zase beztrestně do Prahy zavítat. S tímto mým pokročilým referátem jsem při jednom našem pobytu v Praze navštívil VŠE a navázal styk s profesorem Miloslavem Synkem, CSc, vedoucím katedry na fakultě podnikohospodářské. Ten mě k mé velké radosti s mým referátem velmi pozitivně přijal. Byl ochoten mě přijmout do studia na své fakultě a mě podpořit k dosažení na základě disertace z mého zmíněného referátu docílit doktorát v podnikové ekonomice.

Tak začaly moje tříletá studia na VŠE. Na fakultě jsem zažil pouze příjemnou a stimulující spolupráci s profesory i s personálem. Profesor Synek mi byl na základě své dlouholeté zkušenosti velmi nápomocný s reorganizací textu mé disertace, aby mohl sledovat a pochopit líčené postupy. Profesoři a profesorky v ústavu, kde jsem musel skládat zkoušky, nešetřili radami a po předložení jimi požadovaných prací, ani pochvalou, i když někdy moje práce, založená více na prožité praxi než na teoretických textech, se vymykaly obvyklému standartu. Tak na příklad můj úkol na téma strategie plánování, kde jsem do podrobností vypracoval celou řadu způsobů jak vykrást banku.

Po složení všech povinných zkoušek v únoru 2003, kdy mi bylo 80 let, byl jsem slavnostně promován doktorem PhD. My, kandidáti, jsme v pozadí ohromné auly VŠE trpělivě čekali až na nás přijde řada a z rukou rektora obdržet ten diplom, k jehož dosažení bylo zapotřebí tolik úsilí a intenzivní práce. Příbuzní a přátelé kandidátů zatím seděli v pohodlí na galerii, odkud byl výborný pohled na promoční ceremonii.Tam seděla také moje žena a vedle ní nějaká paní s 15letou dcerou. Když na mě přišla řada a já jsem, jediný šedivý kandidát, nastoupil, zeptala se ta dcera své matky: „Jak se ten dědek dostal k doktorátu?“ „Ale, to víš, ten si to musel koupit“, jí vysvětlila její matka. K nemalému rozčarování mé ženy.

Na ty 3 roky mého studia jsme si zařídili na Vinohradech malý byt, kde jsme průměrně trávili jeden týden za měsíc. To mi stačilo na návštěvu  fakulty a na skládání zkoušek. Na studie podkladů a na přípravu jsem měl čas a pohodlí doma ve Švýcarsku.

Kromě studií jsem pro doktorát potřeboval uveřejnění vědeckých publikací v češtině. Moje četné publikace v Anglii a jinde v různých jazycích nebyla VŠE ochotna brát v úvahu. Celkem jsem tedy pro tento účel vypracoval 14 různých vědeckých pojednání, ze kterých jsem bohužel pouze pro několik našel vydavatele. Vesměs tyto články byly odmítnuty, protože byly příliš dlouhé. „Zkraťte to na 2 stránky A4 a my to vytiskneme“, byl všeobecně odmítavý komentář. Čtenář vědeckých publikací je prý neschopen  se koncentrovat na víc textu než na 2 stránky A4! Při takovém zkrácení by se bohužel ztratil celý smysl té práce. Na každý pád, ty publikované konečně stačily a já jsem se kvůli tomu nemusel doktorátu vzdát. Těch 14 textů čeká dosud pod titulem „Ekonomické úvahy“ na uveřejnění v knižní formě na vydavatele.

Skládání zkoušek podle časového rozvrhu nebylo pro mě novostí. Během 3 let studia na technice v Praze jsem stejným způsobem složil v rekordním čase všechny zkoušky na inženýra strojního inženýrství, ale bez diplomu, jak to popisuji později.

První mojí přednášku na VŠE na tehdy velmi aktuální téma „Nevyužitý potenciál českého exportního průmyslu“ jsem měl příležitost přednést v roce 2003. Úspěch, ani v následující diskusi ani v pozdější korespondenci, neodpovídal pro mně z nesrozumitelných důvodů mému očekávání.

Na moje další přednášky pro doktorandy a ostatní se zajímající studenty VŠE jsou vždy velmi dobře posluchači obsazené. Po aktivní diskusi jsou na konec kvitovány potleskem, což prý je výjimka při navštěvujících přednášejících. Dvakrát za rok, v listopadu a v květnu, se tyto přednášky na téma „Ohodnocení životaschopnosti upadajících podniků“, „Kdo bude financovat naší budoucnost“,  „Sanace. Jak na to?“, „Hodnotová analýza, praktické školení kandidátů na vedoucí místa“ opakují a já se rád , dokud mi to zdraví dovolí, pro tento mě inspirující výstup do Prahy a na VŠE vracím.

Na fakultě podnikohospodářské se mezitím moji bývalí profesoři a zkoušející stali mými srdečnými přáteli a já se u profesora Synka a u jeho následující vedoucí katedry, profesorce Kislingerové, cítím jako doma. I sekretářka ústavu, paní Vostřelová, je se mnou náhodou trochu jako příbuzná. Pochází totiž z Kounic u Českého Brodu, kde rodina mé matky vlastnila statky a kde jsem jeden rok chodil do občanské školy a potom do první třídy gymnasia v Českém Brodě.

Nakladatelství C. H. Beck v Praze vydalo roku 2003 pod názvem „Jak obnovit životaschopnost upadajících podniků“ knihu, ISBN 80-7179-803-7, založenou na obsahu mé disertace. Nakladatelství Grada v Praze vydalo o 2 roky později knihu pod názvem „Jak odstranit neopodstatněné náklady“ s obsahem mé přednášky o hodnotové analýze. V roce 2008 vydala Mladá Fronta můj životopis pod názvem „ Můj život“.

Mám tedy dobrý důvod proč teď do Prahy jezdím rád a cítím se tam tak dobře. Ukazuje se to na mé váze. Přibudu tam pokaždé o jedno nebo dvě kila. Velký to rozdíl od zážitků, když jsem se vrátil domů po válce a kdy jsem za nedlouho byl nucen znovu do ciziny.

Když jsem se po konci války v roce 1945 po pěti letech v české armádě v Anglii vrátil do Čech, byla naše obrněná brigáda uvítána s nadšením.

Bylo mi 22 let a kromě škol a vojenského výcviku jsem neměl žádné životní zkušenosti. Mojí první prioritou bylo se co nejrychleji dostat z armády, abych mohl zjistit zda někdo z naší židovské rodiny přežil holocaust a mu zabezpečit živobytí, a pro mě pokračovat ve studiu strojního inženýrství, se kterým jsem začal v armádě korespondenčními kurzy na londýnské universitě.

Nadšení z navrátivších se vojáků z ciziny brzy vyprchalo. Náš rodinný statek u Českého Brodu, který byl jako židovský majetek Němci zkonfiskován a celou válku prodělečně spravován, nebyl mi jako jedinému přeživšímu vrácen, protože mě místní národní výbor jako důvod k vyvlastnění prohlásil za Němce a kolaboranta. Z naší velké rodiny se z německých koncentráků nikdo nevrátil, takže nemuseli trpět bídu během té celé doby, než se mi podařilo vyvrátit to nehorázné obvinění místního národního výboru.

Jakmile jsem se dověděl, že v Praze české vysoké školy, které Němci za války zavřeli, otevřely výjimečně v letě své dveře, přihlásil jsem se na vysoké škole strojního inženýrství na letní semestr. Měl jsem maturitu francouzskou, českou a dokonce i z londýnské university. pražská fakulta mi uznala i dvě tam složené předmětové zkoušky.

Co nejdříve tedy jsem se na tomto základě dal propustit z armády, našel si prosté ubytování v Praze, peníze za 5 let služby v armádě mi dovolily skromný život v civilu a rodina mého spolužáka z gymnasia mi poskytla náhradu za moje ztracené rodiče a jejich lásku a péči.

Na technice jsem se soustředil na co možná rychlé složení povinných zkoušek, což nebylo jednoduché : učebnice a podklady nebyly. Problém byl také jak časově zařadit všechny potřebné přednášky a zkušební termíny.

Mezi studenty převládala politika. Každý byl nucen se začlenit do jedné ze 4 velkých politických stran, aby dostal stipendium, lístek do menzy a různé jiné výhody. Z těch 4 politických stran se mi, demokraticky založenému, nejméně nelíbila strana lidová. Tam jsem se přihlásil a za nedlouho jsem byl zvolen předsedou Klubu Lidových Akademiků. Funkce to byla organizačně zajímavá, ale časově náročná. Studentské politické schůze trvaly dlouhé hodiny a bývaly to pravá utkání na obhájení různých práv. Tam jsem jako zástupce našeho Klubu musel naše stanovisko představit a obhájit. Hlavními mými oponenty byli komunističtí kolegové, kteří měli podporu v rostoucím vlivu komunistické strany.

Za 3 roky jsem všechny zkoušky, i druhou státnici, úspěšně v roce 1947 obstál, ale v únoru 1948 přišel komunistický převrat. Úspěšní absolventi obdrželi z rukou rektora své inženýrské diplomy. Všichni moji kolegové ano, já ne. Akční výbor na vysoké škole strojního inženýrství mě totiž vyloučil ze studií, protože jsem projevil záporný postoj k lidové demokracii. Na to nebylo odvolání a znamelo to, že jsem nemohl dostat zaměstnání v průmyslu. Co mi nakonec zbylo jiného, než zrušit nájemní smlouvy s nájemci mých zděděných rodinných pozemků a pokusit se uživit jako sedlák.

Teoreticky by to mělo fungovat, ale komunisty ovládanému místnímu národnímu výboru jsem byl v obci trnem v oku. Nesčetnými obtížemi mě neustále pronásledovali a normální vesnický život mi znemožňovali. Na příklad, mojí vlastní mlátičku mi dovolili po žních používat pouze v noci, jinak byla přidělena k použití jiným sedlákům v obci a jiné podobné šikány. Celý rok jsem to vydržel.

Až na podzim roku 1949 mě zavolali na obecní úřad a oznámili mi, že jsou povinni mi můj zemědělský majetek skonfiskovat, jelikož, jako inženýr, nejsem kvalifikován jej pořádně obhospodařovat. Přesto, že jsem předešlých 12 měsíců všechny předepsané dodávky splnil. Písemně mi to nemusejí potvrzovat. Mám být rád, že nemusím do vězení.

To byl konec mojí existence v Čechách. Co mi zbývalo: být zařazen na práci někam do dolů?

Na jaře 1949 jsem se konečně oženil s mojí studentskou láskou, Jarmilou Švarcovou, která na mě celé 4 roky čekala a mě i v mém sedlačení finančně podporovala.Teď mi nezbývalo než utéct ilegálně do ciziny a tam si vybudovat nový život. Bude má žena ochotná všechny s tím související potíže sdílet? Opusit svoji rodinu, své dobré zaměstnání, svojí rodnou zem, kde jí nehrozilo žádné nebezpečí? A žít v zemi, jejíž řeč a zvyky neznala?

Rozhodli jsme se odejít pouze s tím, co jsme měli na sobě, zanechat celý náš majeteček a hledat v cizině lepší budoucnost.

Čas spěchal. Ilegálně se dostat přes Šumavu do Německa bylo stále nebezpečnější. Příjezd do hraničního pásma začal být kontrolován. Vojsko pravidelně hlídkovalo v hraničním pásmu. Přechodní místa a pašerácké stesky byly hlídané a ti co byli na útěku dopadeni, byli v pohraničních místech na výstrahu ukazováni a přísně trestáni.

Navázal jsem styk s jednou tajnou organizací, kde pašeráci z Bavorska byli za české peníze ochotni nás převést přes hranice přes prales Boubín. S nimi jsme  v listopadu 1949 vysilujícím dobrodružným způsobem ve sněhu a přes Vltavu nočním, 20ti kilometrovým pochodem, přes hory a doly ten nebezpečný přechod hranic do svobody překonali a přežili. Že jsme to vůbec dokázali, byl malý zázrak.

Ráno byl na německé straně krásný den. Aspoň tak se nám to zdálo. Naděje konečného osvobození z bezpráví a z pronásledování nás posilovalo tak jako jaro probouzí nový život v přírodě.

Měl jsem příslib viza do Anglie a doufal jsem, že v krátké době se tam nějak dostaneme.

Znovu nás čekalo velké zklamání. Moje anglické vizum bylo pouze platné s platným českým pasem, který jsem neměl. Nezbylo nám tedy nic než se zařadit do řad politických asylantů a přežít celé 3 měsíce zimy v uprchlických táborech za, hlavně pro mojí ženu, nepředstavitelných poměrů, než se mi podařilo odstranit všechny v naší cestě stojící byrokratické překážky: obdržet Kennkartu, zvládnout autostopem cestování na úřady (z tábora u Norimberku pro utečenský pas do Mnichova a do Frankfurtu pro anglické vizum), obstarat ten utečenský pas, snažit se najít placenou práci, sehnat peníze na cestu vlakem.

Po nesčetných problémech a zklamáních jsme v únoru 1950 konečně dojeli vlakem do Londýna. Tam nás čekal můj kamerád z armády, sám pouze student a žádný boháč. Ten nám zaplatil 3 noce v hotelu. Po našich zážitcích jsme se cítili v čistotě a pohodlí, s koupelnou v pokoji, jako v ráji.

Naše trnitá cesta uprchlíků v cizině však ještě trvala několik měsíců. Pak ale se mi podařilo rychle se v mém oboru uplatnit a konečně využít své schopnosti v náš prospěch a naše uspokojení.

Když se vracím v myšlenkách k pronásledování a ponižování v tehdejší české republice, musím upřímně poděkovat komunistům, kteří ve svém záští mě donutili do exilu. Kdybych býval mohl nebo musel tam zůstat, nikdy bych tam nezažil tak zajímavý a úspěšný život, do kterého mě svými zákroky donutili.

Šedesát  roků  uběhlo. Pouze rektorát fakulty strojní mi dekretem z 4. ledna 2012 vyslovil hluboké politování nad křivdou, která mi byla způsobena.

Ediční poznámka

Autorem textu je veterán druhé světové války, poúnorový exulant, podnikatel a absolvent doktorského studia na VŠE – Ing. Harry Pollak, Ph.D. (* 1923).

O jeho životě srov. http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/harry-pollak-muz-ktery-zachranil-aston-martin

Česky vyšly jeho knihy:  Jak obnovit životaschopnost upadajících podniků. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2003. xii, 122 s. C.H. Beck pro praxi. ISBN 80-7179-803-7; Jak odstranit neopodstatněné náklady: hodnotová analýza v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 148 s. Manažer. ISBN 80-247-1047-1; Můj život: Harry Pollak – muž, který zachránil značku Aston Martin. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2010. 260 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-204-2303-0.

Autor souhlasil se zveřejněním textu na webových stránkách věnujících se dějinám VŠE.

Editor: prof. Ing. Miloslav Synek, CSc.

V Praze, 12. června 2012