Šilhán Věněk, prof. Ing., CSc.

Šilhán Věněk, prof. Ing. CSc.

(12. 2. 1927 Kněževes u Rakovníka - 9. 5. 2009 Praha)

Šestý rektor VŠE, v období 15. 2. 1990 – 31. 1. 1991

Věněk Šilhán pochází z rodiny ruského legionáře Josefa Šilhána, který pracoval po návratu z legií do Československa jako četnický strážmistr. Studium na rakovnickém gymnaziu Věněk nedokončil; vyloučen byl za okupace již v kvartě "pro špatné chování v hodinách němčiny". V následujících letech se vyučil zámečníkem v malé řemeslnické dílně v Kněževsi. Po osvobození v roce 1945 se rozhodl pro dělnické povolání a našel si místo kvalifikovaného strojního zámečníka v chomutovských Mannesmannových závodech.

Veřejný život ho přitahoval a o společenské problémy se zajímal intenzivně od mladých let. Již v roce 1946 proto začal být činný v odborech a vstoupil do KSČ. Toužil také po úplném vyšším vzdělání v hospodářské a sociální oblasti, proto se ucházel o přijetí na VŠPS, kam bylo v té době možné nastoupit bez maturity. Na této škole a následně na VŠPHV studoval v letech 1948-1952, kdy absolvoval úspěšně fakultu hospodářskou, směr průmysl. Po ukončení studia nastoupil hned jako asistent na nově zřízenou katedru ekonomiky průmyslu VŠPHV, s níž přešel na Vysokou školu ekonomickou ke dni jejího založení.

Budování katedry ekonomiky průmyslu se začal věnovat jako "pravá ruka" profesora Antonína Hodka již v posledních měsících před zakončením studia. Zejména se zasloužil o vyhledávání a nábor první generace mladých učitelů z řad absolventů VŠPHV a VŠHV, a také externích spolupracovníků katedry z řad zkušených praktiků.

Krátce po založení VŠE v roce 1953 byl vybrán jako jeden z prvních učitelů na studium vědecké aspirantury v Leningradě, odkud se vrátil s titulem kandidáta věd v roce 1957. Tento čtyřletý pobyt mu vedle studia ekonomiky průmyslu a metodiky vědecké práce posloužil i k bližšímu seznámení s realitou sovětské společnosti a hospodářské praxe, včetně skutečností, které sovětské vedení utajovalo i před vlastními občany. Dlouhodobý pobyt v zahraničí byl velmi náročný pro jeho rodinu , tři malé děti a manželku, která během té doby zůstala a studovala v ČSSR.

Krátce po návratu na VŠE v roce 1957 byl Věněk Šilhán jmenován docentem. Přednášel kurs ekonomiky průmyslu a řídil práci kolektivu na první české učebnici ekonomiky průmyslu. V létech 1958-1962 vykonával funkci prorektora pro vědecko-badatelskou činnost a věnoval mnoho energie organizaci a rozvoji celé VŠE. Za svůj důležitý úkol považoval rozšiřování mezinárodních styků, včetně styků se západními zeměmi. V roce 1965 se stal vedle působení na katedře ekonomiky průmyslu též ředitelem nově zřízeného Výzkumného ústavu ekonomiky průmyslu a stavebnictví při VŠE. V září 1966 byl jmenován profesorem.

Kromě četných kratších textů publikoval během působení na VŠE:

Od počátku 60. let bylo zřejmé, že Věněk Šilhán patří mezi kritické komunisty, ochotné osobně se angažovat v úsilí za nutné hospodářské a politické reformy. Účastnil se prací reformní skupiny kolem Oty Šika a stal se čelným představitelem Pražského jara.

Na jaře roku 1968 byl na vysokoškolské konferenci zvolen delegátem XIV. sjezdu KSČ, který se měl konat v září. Sjezd byl však narychlo svolán už na 22. srpna jako okamžitá reakce na sovětskou invazi. Šilhán se osobně podílel na urgentním svolání delegátů a jeho iniciativní vystoupení na tomto tzv. "vysočanském" sjezdu sehrálo důležitou úlohu a usměrnilo průběh sjezdu. Sjezd ho vyzval, aby řídil jednání, a zvolil ho zastupujícím tajemníkem ÚV KSČ za Alexandra Dubčeka, jenž byl spolu s dalšími předními politiky odvlečen do SSSR. Přijetí této vysoké funkce v době, kdy do země proudily okupační armády, bylo projevem mimořádné obětavosti a vlastenectví bez ohledu na to, že vysočanský sjezd byl zakrátko na příkaz okupantů prohlášen za neplatný.

Porážka Pražského jara znamenala likvidaci Šilhánovy vysokoškolské kariéry a perspektiv dalšího rozvoje jeho pedagogické a odborné činnosti. V roce 1970, hned na počátku "normalizačního" období, ho VŠE musela propustit, údajně za „narušování socialistického společenského řádu“. Z KSČ byl vyloučen. Až do roku 1989 nesměl za trest pracovat jinak než manuálně: jako bagrista při čištění rybníků, čerpač, montér a nakonec jako zaměstnanec bytového družstva. Koncem roku 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77 a až do konce normalizačního období pomáhal své manželce Libuši v její aktivní práci pro Chartu. Věněk Šilhán se posléze stal též spoluzakladatelem a na krátkou dobu členem Klubu za demokratickou přestavbu Obroda.

Po Sametové revoluci, koncem roku 1989, se Věněk Šilhán stal poslancem Federálního shromáždění a jedním ze zakladatelů Občanského fóra. Spolupracoval úzce s Václavem Havlem. V roce 1990 byl za OF zvolen poslancem a v letech 1990-1992 byl místopředsedou Sněmovny lidu. Po rozpadu OF vstoupil do Československé sociální demokracie.

V roce 1990 se Věněk Šilhán jako "rehabilitovaný" vrátil po dvaceti letech na VŠE a v únoru 1991 byl zejména na žádost studentů zvolen rektorem. Bylo to obrovské zadostiučinění a nová výzva. Šilhán začal s velkým nasazením usilovat o koncepční i personální reformy, které byly po dlouhém normalizačním období naléhavé. Musel přitom řešit i nepříjemné personální problémy, zejména u několika aktivních spolupracovníků Státní bezpečnosti. Jeho představy o dalším koncepčním vývoji VŠE nenašly však dostatečnou podporu v řadách učitelů a Věněk Šilhán se po roce rozhodl funkci rektora opustit .

V roce 1991 byl osloven představiteli velkého sklářského podniku Preciosa v Jablonci nad Nisou, aby v něm pomohl v restrukturalizaci a privatizaci . Funkci předsedy správní rady tam přijal a zastával až do roku 1995. Díky svým osobním hodnotám a zkušenostem uchránil tohoto předního světového výrobce křišťálových lustrů a šperků od vytunelování tím, že prosadil privatizaci majoritního podílu do rukou zaměstnanců. Kromě toho založil a v čele představenstva řídil v letech 1995-2005 Nadaci Preciosa, která podporuje projekty neziskových organizací občanského sektoru a řadu dalších sociálních a kulturních aktivit.

Jeho manželkou byla od roku 1951 PhDr. Libuše Šilhánová,CSc., rozená Beranová (*10. 4. 1929 ve Vrdech u Kutné Hory). Vystudovala filosofickou fakultu Karlovy university, pracovala jako redaktorka v nakladatelství, učila sociologii na VŠE a v Ústavu sociálně-politických věd při Karlově univerzitě, působila též na ministerstvu pro mládež a tělovýchovu. Od počátku politické normalizace byla i ona přinucena pracovat manuálně. Jako jedna z prvních se koncem roku 1976 stala signatářkou Charty 77 a v roce 1987 byla její mluvčí. V roce 1989 byla za dopis Jakešovi a Adamcovi s prohlášením k „Palachovu týdnu“ podmíněně odsouzena spolu s herečkou Vlastou Chramostovou k trestu odnětí svobody. V roce 1988 se stala zakladatelkou a funkcionářkou Československého a Českého helsinského výboru, mimo jiné přednášející lidská práva na středních a vysokých školách včetně VŠE. V roce 2005 publikovala knihu vzpomínek "Ohlédnutí za životem".

Zdroje: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bn%C4%9Bk_%C5%A0ilh%C3%A1n; http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/25; prof. H. Machková, 27. 2. 2007. Zpravodaj VŠE. http://www.vse.cz/zpravodaj/18; Šilhánová, Libuše, Ohlédnutí za životem, Praha 2005; Kdo je kdo v České republice. 5000 biografických hesel nejvýznamnějších osobností, Praha 2005; Ženy Charty 77: Libuše Šilhánová — Česká televize, 2009, Scénář a režie A. Hynková: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10114412382-zeny-charty-77/206562264000001-libuse-silhanova/
http://www.radioservis-as.cz/archiv07/35_07/35titul.htm

Fotografie: http://www.pametnaroda.cz/witness/photo/id/25?locale=cs_CZ

Zpracoval: F. Stellner
Připomínkovali: L. Šilhánová, M. Kubr

5. 3. 2013


Copyright (C) 2000 - 2017 University of Economics in Prague