Šilhán Věněk, prof. Ing., CSc.

Šilhán Věněk, prof. Ing. CSc.

(12. 2. 1927 Kněževes u Rakovníka – 9. 5. 2009 Praha)

Šestý rektor VŠE, v období 15. 2. 1990 – 31. 1. 1991

Věněk Šilhán pochází z rodiny ruského legionáře Josefa Šilhána, který pracoval po návratu z legií do Československa jako četnický strážmistr. Studium na rakovnickém gymnaziu Věněk nedokončil; vyloučen byl za okupace již v kvartě „pro špatné chování v hodinách němčiny“. V následujících letech se vyučil zámečníkem v malé řemeslnické dílně v Kněževsi. Po osvobození v roce 1945 se rozhodl pro dělnické povolání a našel si místo kvalifikovaného strojního zámečníka v chomutovských Mannesmannových závodech.

Veřejný život ho přitahoval a o společenské problémy se zajímal intenzivně od mladých let. Již v roce 1946 proto začal být činný v odborech a vstoupil do KSČ. Toužil také po úplném vyšším vzdělání v hospodářské a sociální oblasti, proto se ucházel o přijetí na VŠPS, kam bylo v té době možné nastoupit bez maturity. Na této škole a následně na VŠPHV studoval v letech 1948-1952, kdy absolvoval úspěšně fakultu hospodářskou, směr průmysl. Po ukončení studia nastoupil hned jako asistent na nově zřízenou katedru ekonomiky průmyslu VŠPHV, s níž přešel na Vysokou školu ekonomickou ke dni jejího založení.

Budování katedry ekonomiky průmyslu se začal věnovat jako „pravá ruka“ profesora Antonína Hodka již v posledních měsících před zakončením studia. Zejména se zasloužil o vyhledávání a nábor první generace mladých učitelů z řad absolventů VŠPHV a VŠHV, a také externích spolupracovníků katedry z řad zkušených praktiků.

Krátce po založení VŠE v roce 1953 byl vybrán jako jeden z prvních učitelů na studium vědecké aspirantury v Leningradě, odkud se vrátil s titulem kandidáta věd v roce 1957. Tento čtyřletý pobyt mu vedle studia ekonomiky průmyslu a metodiky vědecké práce posloužil i k bližšímu seznámení s realitou sovětské společnosti a hospodářské praxe, včetně skutečností, které sovětské vedení utajovalo i před vlastními občany. Dlouhodobý pobyt v zahraničí byl velmi náročný pro jeho rodinu , tři malé děti a manželku, která během té doby zůstala a studovala v ČSSR.

Krátce po návratu na VŠE v roce 1957 byl Věněk Šilhán jmenován docentem. Přednášel kurs ekonomiky průmyslu a řídil práci kolektivu na první české učebnici ekonomiky průmyslu. V létech 1958-1962 vykonával funkci prorektora pro vědecko-badatelskou činnost a věnoval mnoho energie organizaci a rozvoji celé VŠE. Za svůj důležitý úkol považoval rozšiřování mezinárodních styků, včetně styků se západními zeměmi. V roce 1965 se stal vedle působení na katedře ekonomiky průmyslu též ředitelem nově zřízeného Výzkumného ústavu ekonomiky průmyslu a stavebnictví při VŠE. V září 1966 byl jmenován profesorem.

Kromě četných kratších textů publikoval během působení na VŠE:

„Určování výrobních kapacit ve stavebnictví“ (SNTL 1963)
„Ekonomika socialistického průmyslu“, části 1 a 2, vedoucí autorského kolektivu a spoluautor (SPN 1963)
„Ekonomika průmyslu ČSSR“, učebnice, vedoucí autorského kolektivu a spoluautor (NPL 1964)
Řízení a ekonomika vědecko-technického rozvoje“, jako člen kolektivu autorů pod vedením J. Slámy, vysokoškolská učebnice (Svoboda 1968).

Od počátku 60. let bylo zřejmé, že Věněk Šilhán patří mezi kritické komunisty, ochotné osobně se angažovat v úsilí za nutné hospodářské a politické reformy. Účastnil se prací reformní skupiny kolem Oty Šika a stal se čelným představitelem Pražského jara.

Na jaře roku 1968 byl na vysokoškolské konferenci zvolen delegátem XIV. sjezdu KSČ, který se měl konat v září. Sjezd byl však narychlo svolán už na 22. srpna jako okamžitá reakce na sovětskou invazi. Šilhán se osobně podílel na urgentním svolání delegátů a jeho iniciativní vystoupení na tomto tzv. „vysočanském“ sjezdu sehrálo důležitou úlohu a usměrnilo průběh sjezdu. Sjezd ho vyzval, aby řídil jednání, a zvolil ho zastupujícím tajemníkem ÚV KSČ za Alexandra Dubčeka, jenž byl spolu s dalšími předními politiky odvlečen do SSSR. Přijetí této vysoké funkce v době, kdy do země proudily okupační armády, bylo projevem mimořádné obětavosti a vlastenectví bez ohledu na to, že vysočanský sjezd byl zakrátko na příkaz okupantů prohlášen za neplatný.

Porážka Pražského jara znamenala likvidaci Šilhánovy vysokoškolské kariéry a perspektiv dalšího rozvoje jeho pedagogické a odborné činnosti. V roce 1970, hned na počátku „normalizačního“ období, ho VŠE musela propustit, údajně za „narušování socialistického společenského řádu“. Z KSČ byl vyloučen. Až do roku 1989 nesměl za trest pracovat jinak než manuálně: jako bagrista při čištění rybníků, čerpač, montér a nakonec jako zaměstnanec bytového družstva. Koncem roku 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77 a až do konce normalizačního období pomáhal své manželce Libuši v její aktivní práci pro Chartu. Věněk Šilhán se posléze stal též spoluzakladatelem a na krátkou dobu členem Klubu za demokratickou přestavbu Obroda.

Po Sametové revoluci, koncem roku 1989, se Věněk Šilhán stal poslancem Federálního shromáždění a jedním ze zakladatelů Občanského fóra. Spolupracoval úzce s Václavem Havlem. V roce 1990 byl za OF zvolen poslancem a v letech 1990-1992 byl místopředsedou Sněmovny lidu. Po rozpadu OF vstoupil do Československé sociální demokracie.

V roce 1990 se Věněk Šilhán jako „rehabilitovaný“ vrátil po dvaceti letech na VŠE a v únoru 1991 byl zejména na žádost studentů zvolen rektorem. Bylo to obrovské zadostiučinění a nová výzva. Šilhán začal s velkým nasazením usilovat o koncepční i personální reformy, které byly po dlouhém normalizačním období naléhavé. Musel přitom řešit i nepříjemné personální problémy, zejména u několika aktivních spolupracovníků Státní bezpečnosti. Jeho představy o dalším koncepčním vývoji VŠE nenašly však dostatečnou podporu v řadách učitelů a Věněk Šilhán se po roce rozhodl funkci rektora opustit .

V roce 1991 byl osloven představiteli velkého sklářského podniku Preciosa v Jablonci nad Nisou, aby v něm pomohl v restrukturalizaci a privatizaci . Funkci předsedy správní rady tam přijal a zastával až do roku 1995. Díky svým osobním hodnotám a zkušenostem uchránil tohoto předního světového výrobce křišťálových lustrů a šperků od vytunelování tím, že prosadil privatizaci majoritního podílu do rukou zaměstnanců. Kromě toho založil a v čele představenstva řídil v letech 1995-2005 Nadaci Preciosa, která podporuje projekty neziskových organizací občanského sektoru a řadu dalších sociálních a kulturních aktivit.

Jeho manželkou byla od roku 1951 PhDr. Libuše Šilhánová,CSc., rozená Beranová (*10. 4. 1929 ve Vrdech u Kutné Hory). Vystudovala filosofickou fakultu Karlovy university, pracovala jako redaktorka v nakladatelství, učila sociologii na VŠE a v Ústavu sociálně-politických věd při Karlově univerzitě, působila též na ministerstvu pro mládež a tělovýchovu. Od počátku politické normalizace byla i ona přinucena pracovat manuálně. Jako jedna z prvních se koncem roku 1976 stala signatářkou Charty 77 a v roce 1987 byla její mluvčí. V roce 1989 byla za dopis Jakešovi a Adamcovi s prohlášením k „Palachovu týdnu“ podmíněně odsouzena spolu s herečkou Vlastou Chramostovou k trestu odnětí svobody. V roce 1988 se stala zakladatelkou a funkcionářkou Československého a Českého helsinského výboru, mimo jiné přednášející lidská práva na středních a vysokých školách včetně VŠE. V roce 2005 publikovala knihu vzpomínek „Ohlédnutí za životem“.

Zdroje: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bn%C4%9Bk_%C5%A0ilh%C3%A1n; http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/25; prof. H. Machková, 27. 2. 2007. Zpravodaj VŠE. http://www.vse.cz/zpravodaj/18; Šilhánová, Libuše, Ohlédnutí za životem, Praha 2005; Kdo je kdo v České republice. 5000 biografických hesel nejvýznamnějších osobností, Praha 2005; Ženy Charty 77: Libuše Šilhánová — Česká televize, 2009, Scénář a režie A. Hynková: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10114412382-zeny-charty-77/206562264000001-libuse-silhanova/
http://www.radioservis-as.cz/archiv07/35_07/35titul.htm

Fotografie: http://www.pametnaroda.cz/witness/photo/id/25?locale=cs_CZ

Zpracoval: F. Stellner
Připomínkovali: L. Šilhánová, M. Kubr

5. 3. 2013