Termíny

18.9.2017 - 15.12.2017 - Výuka v zimním semestru 2017/2018

17.11.2017 - Státní svátek

18.12.2017 - 1.2.2018 - Zkouškové období

Více... »

Hledat
Pokročilé hledání




Choma Dimitrij, prof.

O ŽIVOTĚ NA NĚKOLIKA STRÁNKÁCH (II)

 

Narodil jsem se a vyrůstal v obci Chmeľová, okres Bardejov, na severovýchodním Slovensku v rodině drobného rolníka. Zde jsem skončil pět tříd základní školy, v sousední obci Zborov čtyři třídy školy měšťanské a v Prešově učitelský ústav. Poté jsem působil jako učitel na měšťanské škole v Sabinově. Odtud vedla moje cesta na vysokou školu do Prahy. To vše jsem podrobně vylíčil pro své přátele v prvé části „o životě...“. Nyní bude řeč o tom, jak to bylo po opuštění „rodné hroudy“. Od té doby uplynulo více než šedesát let.

 

Konečně v Praze

 

Po dvouletém působení a rozloučení se žáky a kolegy na měšťanské škole v Sabinově a také po vykonání základního výcviku vojenské služby v říjnu a listopadu 1949 v Rožňavě (teprve poté vyřízen odklad ze studijních důvodů), v prvních dnech měsíce prosince téhož roku začala moje nová etapa pouti za vzděláním. Nedávám dohromady nějaký vědecký příspěvek, kde se samozřejmě předpokládá vše řečené dokládat odpovídajícími prameny. Já píšu pouze na základě toho, co mně utkvělo v paměti. Mohu se proto v něčem mýlit, ale zásadně snad nikoli. A nebudu hodnotit ani to které období, na to máme mnoho jiných odborníků, občas i v uvozovkách. Jaká to vlastně byla škola, kde jsem se najednou téměř již nečekaně ocitl? Vysoká škola politických a hospodářských věd vznikla v roce 1949 a na začátku října po slavnostním zahájení, které se těšilo značné publicitě (četl jsem o tom u vojenského útvaru), začal na této škole první školní rok. Vznikem nové školy tohoto zaměření současně postupně končila Vysoká škola věd hospodářských a Vysoká škola politická a sociální, která vznikla po druhé světové válce. Studium na VŠPHV začalo několik stovek studentů. S novým prostředím jsem se poměrně snadno sžil a ani studijní problémy mne nečinily těžkosti. Byl jsem ve studijní skupině VII. a studentským vedoucím skupiny byl Vladimír Kulíšek. Byl to jeden z mých pozdějších kolegů na fakultě. Někteří ze studentů byli tzv. adekáři (absolventi dělnických kurzů) – neměli za sebou maturitu a proto před vstupem na VŠ absolvovali internátní intenzivní roční kurz. Patřilo to k době, a proto o tom píšu. Účast na přednáškách, seminářích i cvičeních byla povinná a kontrolována. Přednášky se konaly ve velké aule v Horské ulici – původní sídlo VŠO a VŠVH. Poměrně brzy jsme se stěhovali na Žižkov - stěhovala se nejenom škola, ale i my z Masarykovy koleje v Dejvicích na koleje na Koněvově. Snadno je poznáte i dnes, jsou v nejsevernější části postupně vybudovaného velkého kolejního komplexu. Část posluchačů bydlela i v jiných vysokoškolských kolejích.

 

Program výuky byl v prvních dvou letech pro všechny stejný. Kdybych měl jednotlivé předměty zařadit do skupin, tak pro společné dvouletí platilo toto: obecná ekonomie – politická ekonomie, dějiny ekonomických učení, dějiny národního hospodářství a dále dějiny filozofie, hospodářská geografie, ruština a další cizí jazyk, matematika a česká a slovenská literatura. První polovina studia končila složením státní závěrečné zkoušky ze čtyř předmětů: z politické ekonomie, dějin, státního zřízení a z filozofie. A protože politická ekonomie (dnes bychom podobný předmět mohli považovat za obecnou ekonomii) měla v našem studiu tak velkou váhu, mohla by vzniknout otázka, zda ke studiu jsme měli Marxům Kapitál, ty „tři tlusté knihy“ o zboží, užitné hodnotě a hodnotě, o koloběhu a obratu kapitálu, o míře a mase zisku, o akumulaci, rentě atd. apod. Neměli, vybrané kapitoly se vydávaly v podobě skript. To v době mého studia aspirantury všechny díly již byly vydané a jejich znalost se u zkoušky předpokládala. A jestli se ptáte, zda v té době se propadalo, tak odpovídám: ano. V den státnice jsme se k večeru dostavili všichni z toho dne a vyslechli si výsledky: prospěli s vyznamenáním, prospěli, neprospěli (z čeho). Prožívali jsme vše to, co studentské generace před námi i po nás: napětí, očekávání, radost i zklamání. Po dobu čtyřletého studia se všechno to v životě jistě každého z nás událo. Pro druhou polovinu studia nastala volba, výběr studijních oborů: ekonomických, společenskovědních a dále obor vnitřní politiky (končili ve třetím ročníku) a zahraniční politiky. Na bázi hospodářské fakulty VŠPHV vznikla v roce 1953 samostatná Vysoká škola ekonomická v Praze. Ostatní obory přešly na příslušné fakulty Karlovy univerzity v Praze. V ČSSR byly pouze dvě VŠE – druhá byla v Bratislavě. Na VŠ technických byly i fakulty inženýrsko ekonomické a na VŠ zemědělských v Praze a v Brně fakulty provozně ekonomické. Ve druhém dvouletí již dominovaly ekonomické předměty diferencované podle jednotlivých oborů. Doplnily je účetnictví i statistika – v obou případech obecná, teoretická část a poté se zaměřením na konkrétní oblast ekonomiky a právo občanské a trestní. Součástí výuky se staly i technologické předměty, a to opět v závislosti na odbornosti. Studium končilo druhou státní zkouškou. Náš ročník hospodářské fakulty končil v červnu 1953.

Co jsem si myslel o této škole tehdy, mnohokrát později a co si myslím dnes? Nemohu tvrdit, že se můj názor změnil. Jistěže musím vycházet z toho, jaká to byla doba. Kombinace ekonomie a politologie (řečeno dnešním jazykem) v první polovině studia nebyla špatná a nebylo to nic, co svět neznal. Člověk získal široký rozhled. Spolu mnoha mladými pedagogy bylo na škole i dost zkušených pedagogů a vědců ve svých oborech. Uvedu pouze některé, tak jak mně utkvěli v paměti: v oboru politické ekonomie a dějin ekonomických teorií Felix Oliva, Pavel Hrubý, Ota Šik, z mladších Červinka, Rumler, Wagner, Roth aj., v oboru historie Macek, Graus, Říha, Klímová, Kohout, Jiří Hájek, Ort, ve filozofii Ladislav Štoll, Tardy, Vilém Fuks, Jiří Cvekl, Milan Machovec, Karel Kosík, u státu a práva Ladislav Tondl a u hospodářské geografie Korčák. Teorii účetnictví nám mimo jiných přednášel Eduard Vopička, do oborového účetnictví nás zasvěcoval Antonín Brčák. Mimo teorii statistiky jsme měli i statistiku hospodářskou a poté i zemědělskou. Kapitoly z české a slovenské literatury nám vykládal literární kritik Janů. Ano, i takový předmět jsme měli a dodnes si pamatuji na otázku u zkoušky. A z katedry ekonomiky zemědělství nemohu vynechat především tehdejšího vedoucího – Imricha Rubíka, který v tom oboru byl nejdále. Na školu nastoupil z Ministerstva zemědělství. A nerad bych vynechal ani Ladislava Sobotku, v té době předního zemědělského ekonoma. Byl autorem prvních skript ze zemědělské ekonomiky a také prvním přednášejícím tento předmět na VŠPHV – byla součástí společného programu. S ním jsem se ještě setkal u odborné zkoušky při studiu aspirantury. Již na VŠPHV – jak jsem již uvedl - se formovala nová generace ekonomů jak v oblasti obecné ekonomie, tak zejména v odvětvových a oborových ekonomikách (průmysl, zemědělství, doprava a spoje, obchod vnitřní i zahraniční, finance), ale i v účetnictví, statistice aj. Příští vývoj a osudy členů pedagogického sboru VŠPHV byl velmi diferencované. Nikdy mne nenapadlo hodnotit toho kterého jinak, než jak jsem je znal v době studia.

 

Vstup na katedru ekonomiky zemědělství

 

na Fakultě výrobně ekonomické začal tím, že jsem složil zkoušku na interní aspiranturu, která trvala tři roky. K tomu jsem měl i menší pedagogický úvazek. Fakulta výrobně ekonomická se tradičně považovala za fakultu druhou – po národohospodářské a před obchodní a ostatními. Katedra – jak jsem se později dověděl od přímých účastníků – vznikla již v roce 1951. V době, kdy škola ještě měla prostory i v Horské ulici. S členy katedry jsme jako posluchači III. a IV. ročníku přišli do styku jako s pedagogy v průběhu let 1951 až 1953. Jejími členy byli (uvádím bez tehdejších i pozdějších jejich titulů): Imrich Rubík, vedoucí katedry, členové: Vladimír Zalabák, František Kárník, Věra Černá, Václav Lohr, Jarmila Matoušková, Josef Flek a Miroslav Strašrybka. Z hlediska vzdělání byli to absolventi Vysoké školy politické a sociální (3), Vysoké školy věd hospodářských (3) a Vysoké školy zemědělské (2). Z mého ročníku nastoupili na katedru Vladimír Vácha a Imrich Vala. Brzy katedru doplnili Jiří Němec a Jiřina Horniecká, oba absolventi VŠZ a to v oboru mechanizace a v oboru agronomie. Katedra ekonomiky zemědělství patřila tak ke středně velkým. Bylo to dáno i tím, že v té době tzv. malé kurzy se vyučovaly na téměř všech oborech VŠE a na některých dokonce i zemědělské technologie. O něco později se členem stává i Jan Zavíral, Milan Kubeša a Jiří Jelínek – poslední dva z VŠZ. Krátce na KEZ působil i Čeněk Pražák (později velmi populární redaktor Československého rozhlasu) a Stanislav Chlasták (přešel na Státní plánovací komisi). Poměrně krátce na KEZ rostlinnou výrobu učil Čeněk Chmel, prof. SZTŠ v Opavě, na delší dobu zakotvil Břetislav Stejskal, absolvent agronomie. V polovině padesátých let katedru opustil Imrich Rubík (mnoho let poté pracoval jako redaktor Zemědělských novin a později v Ekonomickém ústavu ČSAV, kde byl i výkonným redaktorem měsíčníku Politická ekonomie). Pracoviště změnili i Václav Lohr a Imrich Vala - proč se tak stalo? Jedním z problémů bylo bydlení a sociální poměry u začínajících pedagogů. V té době byl v Praze ohromný bytový problém. I. Vala se stal ředitelem státního statku v Chrudimi, kam jsme po mnoho let vysílali studenty na předdiplomní praxi. Jeden z diplomantů se nakonec stal ekonomem zdejšího statku. V. Lohr působil jako ředitel státního statku ve Žluticích na Karlovarsku a poté i několik let vedl statek v Ethiopii, který tam zřídila naše vláda. Ve druhé polovině šedesátých let se opět vrátil na katedru, aby po několika letech přešel na fakultu obchodní. Josef Flek působil v diplomatických službách. Vladimír Vácha v polovině sedmdesátých let nastoupil na Ústav ekonomiky práce MZe a brzy na to se stal jeho ředitelem.

 

Snad bude užitečné zrovna na tomto místě říci něco o vedení katedry. O založení katedry se nejvíce zasloužil Imrich Rubík a do roku 1955 ji i vedl. V tomtéž roce vedoucím se stává František Kárník, který patřil mezi zakládající členy. Osm let poté (1963) ho vystřídal Dimitrij Choma, který předtím byl krátce (1959 – 1961) proděkanem. Ve funkci proděkanů z katedry byl i Vladimír Zalabák (v letech padesátých) a později a delší dobu Jiří Němec a Jiří Jelínek. K poslední změně ve vedení katedry došlo v bžeznu 1990. Novým vedoucím byl zvolen Milan Kubeša. Vzhledem k přeměně výrobně ekonomické fakulty se činnost KEZ omezovala, až zcela skončila. O novém zaměření fakulty vypovídá již její současný název: Podnikohospodářská fakulta VŠE v Praze. Existovala-li katedra ekonomiky zemědělství na VŠE čtyřicet let, nemůže nevejít do dějin této vysoké školy, školy, která se připravuje v roce 2013 oslavit šedesáté výročí svého vzniku. Ale vraťme se o mnoho let zpět.

 

Léta šedesátá

 

Když v květnu 2012 jsme se spolu s kolegyní Jiřinou Hornieckou setkali U Vávrů na Vinohradech se skupinou studentů z let 1960 – 1965, byla řeč o studiu, ale i o době. Kolikrát se již mluvilo i psalo o době toho zajímavého desetiletí. A neplatí to pouze pro tehdejší ČSSR. Byl to jev minimálně evropský. Ale v těchto poznámkách bude řeč samozřejmě o tom, jak vzpomínám na to, co se dělo kolem nás a na čem jsem se já i moji kolegové spolupodíleli. Ale i jinak – jak se ta doba dotkla našich životů. Členové katedry již měli za sebou 8 až 10 let pedagogické i výzkumné práce. Své kvality již začínali potvrzovat i mimo prostor katedry a fakulty. Za takový důkaz bychom mohli považovat hned tři publikace, které na začátku desetiletí vyšly těsně za sebou. Jako prvou vydalo Státní zemědělské nakladatelství pod názvem Společné fondy JZD (D. Choma a J. Matoušková). Brzy poté vychází v Nakladatelství politické literatury společné dílo Stručný průvodce ekonomikou JZD (D. Choma, F. Kárník, J. Matoušková, V. Vácha, M. Kubeša a J. Němec). V tomtéž nakladatelství ještě v první polovině šedesátých let se objevuje kniha Reprodukce v JZD, upravená a doplněná kandidátská disertační práce autora těchto řádků. Tiráž uvedených publikací: 4 000 – 12 000 výtisků. Proč je neustále řeč o JZD? Důvod je jednoduchý – šlo o podniky, které měly rozhodující podíl na obhospodařované půdě a tím nejvíce ovlivňovaly i výsledky hospodaření zemědělství jako odvětví. To je důvod, proč tato forma hospodaření byla tak významným předmětem našeho zájmu. Na začátku šedesátých let z katedry odešel V. Zalabák, odborník na rostlinnou výrobu a dlouholetý proděkan fakulty. Poté mimo jiné pracoval i v Ústavu vědeckotechnických informací v zemědělství a potravinářství.

A pokud jde o výuku nelze v souvislosti s uvedenými lety nevzpomenout na předdiplomní praxi, která v tomto desetiletí se konala na Kutnohorsku – v zemědělských družstvech v Suchdole, Kačině, v Miskovicích, ve Vrdech aj. Jeden z diplomantů se brzy stal ekonomem velmi dobrého družstva Potěhy. Na okrese Kutná Hora postupně vznikl moderní Společný zemědělský podnik, zaměřený především na produkci ovoce. Již v té době vybudoval několik termických skladů pro dlouhodobé skladování produkce. Dobře si pamatuji na jeho ředitele – Ing. Němce, stejně jako na ekonoma ze Suchdola – na p. Heřmánka. Kutná Hora v té době byla pro katedru „místem, kde jsme poznávali ekonomickou realitu se všemi jejími peripetiemi“, kam jsme zajížděli i s našimi občasnými zahraničními hosty a kde jsme nacházeli pochopení. V dalších letech jsme vše to, co souviselo s přípravou diplomových prací, zdokonalili. Byly to na sebe navazující semináře, na které navazovala

měsíční předdiplomní praxe. Až na výjimky místem praxe byly podniky, které si diplomanti zvolili. Obvykle to bylo v místě jejich trvalého bydliště. Studenti si volili i seminář a tím i téma diplomové práce. Pokud si dobře pamatuji, tak jsme v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let měli čtyři diplomové semináře, které vedli J. Jelínek, J. Zavíral, M. Kubeša a D. Choma, ale na vedení diplomových prací se podíleli i ostatní členové katedry. Po mnoho let předmětem prací, které jsem vedl já, byla ekonomická analýza výsledků hospodaření zemědělských podniků metodou mezipodnikového srovnávání. Student praxi vykonával v jednom podniku, ale navštívil i Okresní zemědělskou správu, kde sebral potřebné údaje za všechny podniky (15 až 25 podniků). V tomto smyslu všichni postupovali podle jednotné metodiky. A tak jsem i já jako vedoucí těch prací po mnoho let jsem získával početné soubory, které jsem využíval ve své výzkumné i publikační činnosti – samozřejmě s odvoláním na to, kdo údaje sebral. Na tuto část pedagogické činnosti mám až dosud velmi dobré vzpomínky – člověk byl doslova svědkem, jak za poměrně krátkou dobu diplomant doslova „zrál z týdne na týden“ - od první nepříliš zdařilé varianty (velmi často) až po daleko úspěšnější druhou, resp. i třetí variantu. Ale byly i výjimky – již první znění po určitém vylepšení splňovalo i náročná kritéria. A protože každá analýza byla originální, nebyl zde prostor pro nějaké napodobování. I grafická úroveň prací byla velmi dobrá, ačkoli technické podmínky s dnešními v tomto směru jsou nesrovnatelné. Když prvou variantu tohoto textu si přečetlo několik bývalých studentů z let šedesátých, upozornili mne, že za zmínku určitě stojí ještě ještě jedna podoba praxe, která začala již ke konci padesátých let. Říkali jsme jí výrobní praxe.

 

Samozřejmě že jsem o tom věděl. Jako proděkan jsem byl v roce 1960 pověřen děkanem fakulty výrobně ekonomické O. Mrázkem nevštívit studenty fakulty na stavbě elektrárny v Tisové u Sokolova. Šlo o poměrně velký počet studentů v oboru ekonomiky průmyslu. Zprávy o větších problémech se nepotvrdily. V tomto případě po dobu pobytu v místě výstavby byli namístě i dva pegagogové. Ale protože jako proděkan jsem měl na starosti dálkové studium, větší pozornost jsem tomu dále nevěnoval. Proto jsem požádal kolegyni Jiřinu Hornieckou, která s tím měla osobní zkušenosti a také několik bývalých studentů, kteří byli přímými účastníky této podoby studia 1. ročníku, o několik poznámek. Na základě toho uvedu jako příklad skupinu studentů ekonomiky zemědělství z let 1963 až 1968. Na začátku srpna 1963 nastoupili na „výrobní praxi“ (tak se tomu říkalo) na Státní statek Rostoklaty u Českého Brodu. Zde bydleli a pracovali na polích do poloviny listopadu. Poté se přestěhovali do Prahy, kde začala výuka. V průběhu března a dubna roku 1964 získali zápočty z politické ekonomie, ruského jazyka, z druhého cizího jazyka (angličtiny nebo němčiny) a tělesné výchovy. Zkouškám se podrobili z dějin dělnického hnutí a KSČ, dějin národního hospodářství, hospodářské geografie a z matematiky. Rád bych poznamenal, že ti, se kterými jsem o tom ne tak dávno mluvil, resp. kteří se k tomu vyjadřovali mailem, na ten ročník vzpomínají v dobrém. Mnoho z těchto lidí do dnes udržují kontakty a někteří dokonce i pravidelně v intervalu pěti let se scházejí. V této podobě první ročníky netrvaly příliš dlouho. Praxe v době pozdější byla kratší a v programech vyšších ročníků. Jak bych si v této souvislosti nemohl nevzpomenout na praxi vlastní v letech 1951 – 1953. V srpnu 1952 to byl měsíční pobyt v JZD Rožmitál na Šumavě a v lednu 1953 dvoutýdenní praxe v zemědělském podniku v Mochově. V prvním případě náplní praxe byla práce na poli, studium podnikových materiálů a účast na jednání vedení podniku. Ve druhém případě seznamování se a pomoc při sestavování výrobních a finančních plánů podniků. V obou případech mne v průběhu praxe navštívil člen katedry.

Ale vraťme se zpět k letům šedesátým. Jak se změnily podmínky nás kantorů, zejména těch, kteří jako venkované zápasili zejména o „střechu nad hlavou“. Je to současně i ilustrace toho, jak obecně se měnil život v té době. V Praze i jinde začala masová bytová výstavba, státní i družstevní. Díky tomu členové katedry, kteří nepocházeli z Prahy, získali postupně byty, když předtím jako asistenti a aspiranti mnoho let strávili na koleji Koněvova a poté někteří i v koleji manželské v Levé ul.v Praze  - Podolí. V tomto směru začátky byly opravdu obtížné. K lepšímu se měnily i ostatní okolnosti. Bylo to současně i desetiletí „motorizace“ - najednou mít vlastní auto již nebylo vzácností. Z hlediska toho, čím jsme se na katedře zabývali, jistě bylo významné, že vývoj československého zemědělství byl na vzestupu se všemi z toho plynoucími ekonomickými i sociálními důsledky pro pracovníky zemědělství, ale i pro občany venkova. Ale nešlo pouze o ekonomiku. I ti, co dnes na minulosti nevidí nic pozitivního, uznávají skvělou úroveň tehdejší československé filmové produkce. Jak jinak, když to svět uznával. Týkalo se to i celé oblasti kultury. Jako rodina jsme byli členy Klubu čtenářů nakladatelství Odeon, který vydával zajímavé tituly ze světové literatury. S originálními díly přicházela i česká a slovenská literatura. Měsíční „tlustý“ časopis Světová literatura uveřejňoval nejnovější práce „ze západu i východu“. Velmi zajímavé byly i Literární noviny i s příspěvky na společenská témata.

 

Katedra v létech sedmdesátých i pozdějších

 

Další pohyb na katedře nastal začátkem sedmdesátých let. Při KEZ byla z rozhodnutí vedení školy zřízena výzkumná sekce, na které působili: František Lom, dřívější děkan PEF na VŠZ v Praze, který byl vedoucím sekce, Gabriela Olmová (dříve působila v oboru politické ekonomie), Jarmila Matoušková a Josef Hubáček – oba po určitou dobu působili na katedře cen. Sekce při katedře existovala deset let. To bylo velmi zajímavé obohacení činnosti katedry. Vznikaly zde práce, které byly pravidelně obhajovány i za účasti zástupce rezortního ministerstva. Jedním z oponentů zpravidla býval náměstek ministra. Nebudeme zamlčovat, že doba byla složitá. Jistě i vás napadne otázka, kterou jsem občas slyšel o mnoho let později: kolik lidí na začátku sedmdesátých let musel katedru ekonomiky zemědělství opustit? Ani jeden. A nebylo to proto, že se nikdy ke společenským jevům nevyjadřovali kriticky. Už to tak v životě chodí. Zjara roku 1971 náhle zemřel doc. František Kárník. Na katedru přichází mladší generace: Josef Brčák, Mariette Lukovská (brzy na to nastupuje na aspiranturu v Moskvě a po jejím skončení učí na VŠE politickou ekonomii), Miroslava Burešová, Dagmar Skřehotová , Jaroslava Mokrišová a Jiřina Jílková. Druhým mužem, který nás opustil jako aktivní člen katedry, byl doc. Miroslav Strašrybka. Stalo se tak koncem října 1989. Další změny již souvisí se změnami fakulty výrobně ekonomické po roce 1989.

 

Naši studenti a setkání s nimi i po letech

 

Přicházeli k nám především ze středních zemědělských škol a z gymnázií – z končin od Chebu až po Rožnov pod Radhoštěm. Občas i ze Slovenska, zejména východního. Postupně jsme měli i posluchače ze zemí Středního východu, z Afriky i jižní Ameriky. V průběhu sedmdesátých let po dost dlouhou dobu bylo ve skupinách každým rokem dokonce několik studentů z Polska. Dvě absolventky pokračovaly ve studiu aspirantury a úspěšně obhájily své kandidátské práce. Zpočátku jsme měli pouze jednu studijní skupinu. Později se to rozšířilo na skupiny dvě. Existovalo i dálkové studium. Jak už to v životě bývá, někteří bývalí studenti utkvěli v paměti člověku více, jiní méně. Zejména si pamatujete, pokud jste někoho někde po skončení školy potkali, o něm něco slyšeli apod. Abych lépe posluchače poznal, snažil jsem se při cvičeních a seminářích si poznamenat alespoň „kdo je odkud“. A tak často až dosud vím, že je-li řeč např. o Domažlicích, Novém Bydžově, Zlíně, Opavě atd., tak k těm městům měli i měly blízko studenti – studentky jménem atd. To, že bývalí posluchači se i po letech scházejí, svědčí o tom, že mezi nimi byly dobré vztahy. A zvou-li bývalé kantory, znamená, že je oceňují spíše kladně než jinak. Stejně i jako ostatní členové katedry měl jsem možnost být přítomen na takových setkáních před i po roce 1989. A neviděl jsem v tom rozdíl. Každé bylo něčím zajímavé. Např. jedno se konalo asi před osmi – deseti léty v Klokočné, okr. Praha – východ v restauraci U koně, kam nejčastěji zajíždí pražské celebrity. To mně samozřejmě potěšilo tím více – Kůň je vzdálený od naší chaty v Mnichovicích zhruba čtyři kilometry. Přítomen byl i Jiří Jelínek. Bylo tam dokonce i několik Moraváků. Bohaté v tomto směru byly i minulé měsíce. Spolu s Jiřinou Hornieckou s potěšením jsme se shledali se skupinou studentů z let 1960 – 1965, brzy na to měl jsem možnost dokonce v prostorách historické budovy Poslanecké sněmovny si popovídat se skupinou ročníků 1967 – 1972 a 1974 – 1978. Dva týdny na to už jsem se musel omluvit – Horní Počernice přece jenom vzhledem k letnímu pobytu na venkově jsou trochu z ruky. Dostal jsem ale krásné fotografie a chvíli mně to trvalo, než jsem přišel na to, které jméno patří ke které postavě. Čtyřicet let je čtyřicet let. Tož takové jsou vztahy mezi bývalými spolustudenty navzájem a vztahy k bývalým kantorům. Žádná jiná profese něco podobného nezná. Poznám několik skupin, které se setkávají téměř pravidelně. Pokud mne příště někdo z vás pozve a já se nedostavím a ani jinak se neozvu, tak se předem omlouvám a srdečně vás všechny předem pozdravuji.

 

Se studenty do světa blízkého i vzdáleného

 

Obvykle s posluchači třetího ročníku jsme ke konci semestru vyjížděli na český i moravský venkov k návštěvě zemědělských podniků. Netvrdím, že to bylo pokaždé. Mnoho záleželo i na iniciativě jednotlivých členů katedry. V roce 1971 byl jsem spolu s J. Němcem a M. Kubešou na několikadenní cestě po jižní Moravě. Jedenáct let poté (ostatní členové KEZ vyjížděli mezi tím) spolu s J. Zavíralem a s posluchači, kteří končili v roce 1983, jsme koncem dubna roku 1982 navštívili Výpočetní zemědělskou stanici v Kroměříži (vedl ji náš bývalý posluchač), Agrokombinát Slušovice (začalo to přijetím vedoucích předsedou F. Čubou na kus řeči a na přípitek) a JZD Valašské Meziříčí. Když jsem přijel do Slušovic podruhé, a to v roce 1988 (bylo tam v podnikovém hotelu celorepublikové školení zemědělských statistiků, kde jsem byl jedním z přednášejících), to už mně uvítali dvě naše absolventky. Předseda i ekonom ve Valašském Meziříčí rovněž u nás studovali. O tom, co všechno jsme viděli a o co slyšeli, by vyžadovalo text o několika stránkách. Dovedete si to ale představit. Měli jsme v programu i výměnnou praxi se zahraničím. Nejdéle a nejlépe organizovanou byla výměna s ekonomickou fakultou Vysoké školy technické v estonském Tallinu. Trvala po dobu sedmdesátých i osmdesátých let. Skupina: osm studentů a dva vedoucí a délka trvání měsíc. Spolu s J. Jelínkem jsme vedli skupinu v roce 1974. Cesta tam vlakem, zpět z Leningradu letadlem. Jiné skupiny měly jiné kombinace. Už toto je svým způsobem zajímavé. Setkání a beseda s děkanem fakulty, návštěva zemědělských i potravinářských podniků (mezi jiným i pivovaru Sake), výstav a vystoupení souborů lidových písní a tanců, návštěva ostatních zajímavých měst Estonska (Tartu, Viliandi atd.) a několikadenní autobusový zájezd do Rigy, hlavního města tehdy Lotyšské SSR. Stejně zajímavé programy jsme připravovali i my pro estonskou skupinu. V Tallinu vše to začalo příjemným společenským setkáním v sauně a tak to také končilo. To poslední se událo v perfektně zařízeném středisku podniku Pticeferma (jak nám to říkali) na břehu řeky Pirite. Tam za několik let poté se konaly některé disciplíny vodních sportů letní olympiády. Za těch dvacet let tento zajímavý pobyt absolvovalo 160 posluchačů a jako vedoucí se vystřídali všichni členové katedry, někteří i několikrát.

 

Studium aspirantury a obhajoby kandidátských prací

 

Fakulta výrobně ekonomická byla místem pro studium vědecké aspirantury i v oboru „ekonomika zemědělství“, jehož program zajišťovala KEZ. Studium probíhalo při zaměstnání a trvalo maximálně pět let. Katedra měla dva školitele: D. Chomu a J. Jelínka. Každý z nás měl tak   4 – 5

aspirantů, a to jak z řad mladých členů katedry, tak i aspirantů externích. Na fakultě působila i komise pro obhajoby kandidátských prací, která byla společná s Ekonomickým ústavem ČSAV, kde jedno oddělení se zabývalo agrární problematikou a proto byli zde zájemci o obhajoby svých prací. A protože po určité době byla přerušena činnost podobných komisí v rezortních výzkumných ústavech a zůstaly pouze školícími pracovišti, obhajovali své práce i lidé z Výzkumného ústavu ekonomiky zemědělství a výživy Praze. Těch bylo nejvíce. Pokud si dobře pamatuji, tak členy komise byli: prof. Fr. Lom, Dr. J. Nikl, ředitel EÚ ČSAV, Ing. J. Kunc, ředitel VÚEZV, prof. V. Lohr, doc. J. Němec, doc. J. Jelínek, Dr. I. Rubík a prof. D. Choma, který komisí předsedal. I tato skutečnost svědčí o odpovídající autoritě KEZ a její členů. Titul CSc. se sice dnes již neuděluje (ale PhD), ale dříve udělené platí. V souvislosti s tím, o čem se zde mluví, rád bych na závěr odstavce uvedl toto: na začátku osmdesátých let se mým aspirantem stal i Roberto Rodriguez Cordova z Kuby. Působil na Vysoké škole technické, na fakultě ekonomické na východní Kubě ve městě Holguín a zabýval se problematikou agrokomplexu. Studoval v ČSSR a mluvil česky velice dobře. Na základě toho jsem byl mezi těmi, kteří z VŠE na Kubu byli vysláni. Strávil jsem tam celý měsíc listopad v roce 1984, část pobytu v Havaně, větší část v Holguínu. Tam jsem měl možnost se seznámit s problematikou, o které aspirant pojednával. Navštívili jsme zemědělské podniky, a to včetně hospodářství drobných rolníků, cukrovar, závod na výrobu zemědělských strojů, v Havaně jsem měl možnost se setkat s náměstky ministrů zemědělství a školství a na škole pochopitelně s děkanem i rektorem VŠT. Ve večerních hodinách jsem měl o našem zemědělství i ekonomice několik přednášek, které z ruštiny tlumočník překládal do španělštiny. Na programu byla i několikadenní cesta do známého města Santiago de Cuba, města u jižního východního pobřeží, zatímco Holguín je u severního. A mezi nimi nekonečné plochy cukrové třtiny. Pobyt na Kubě v roce 1989 absolvoval i kolega Jiří Jelínek.

 

Snad bude užitečné tento odstavec doplnit o několik slov o druhém stupni vědeckých hodností – o DrSc. Ani ten se už neuděluje, ale ty z doby dřívější platí rovněž. Podmínkou pro přijetí žádostí o obhajobu bylo to, že práce musela být alespoň z podstatné části předem publikována „ze sazby“. V oboru všech odvětvových i oborových ekonomik, tj. průmyslu, zemědělství, dopravy, vnitřního i zahraničního obchodu, ale i financí byla jedna federální komise se členy jak z České, tak i Slovenské republiky. Podrobil jsem se obhajobě své práce v roce 1980 (práce měla název Problémy diferenciace a efektivnosti československého zemědělství - byla to práce, která vznikala postupně, dalo by se říci, že dost dlouho. A proto, že jsem docela často publikoval, neměl jsem problémy s uznáním této podmínky. Předsedou komise v roce 1980 byl prof. V. Kvěš, z naší školy členy byli profesoři Klozar, Nikl, Petřivalský a Souček, který brzy na to se stal jejím předsedou. V polovině osmdesátých let sám jsem se stal členem této komise i já. Obhajoby se konaly jak v Praze, tak i v Bratislavě. Hlasování o udělení hodnosti bylo tajné. Stalo se i to, že kandidát neuspěl. Případy, kdy se vyskytly i hlasy proti, nebyly výjimečné.

 

Součástí studia aspirantury a obhajoby CSc. Byly i zkoušky z politické ekonomie, ekonomiky v oboru předložené práce, filozofie, ruštiny a dalšího cizího jazyka. Vědeckou hodnost postupně získali všichni členové katedry, pokud zde působili delší dobu. Byla to jedna z forem práce, která tvořila vědeckovýzkumnou činnost pracoviště.

 

Naše spolupráce s jinými organizacemi

 

Na předním místě je třeba uvést Katedru ekonomiky poľnohospodárstva na VŠE v Bratislavě. Je to samozřejmě zcela pochopitelné. Měli jsme stejný program výuky a výměna poznatků byla užitečná. Mimořádný význam v naší činnosti měl i Výzkumný ústav ekonomiky zemědělství a výživy, dnes Ústav ekonomiky zemědělství a informatiky. Velmi aktivně v té době pracovala Československá akademie zemědělská, která – mimo jiné – vydávala spolu s Ústavem informací vědecké časopisy ze všech oborů zemědělské činnosti a mezi ně patřil i měsíčník Zemědělská ekonomika. V jejím ekonomickém odboru, ale i v jiných formách pracovalo i několik našich členů. ČSAZ měla své členy i členy dopisující. Dopisujícím členem v polovině osmdesátých let jsem se stal i já. Byla to čestná funkce, stejně tak i členství v redakčních radách časopisů – vědeckých sborníků. Ke katedrám se stejným zaměřením v zahraničí, se kterými jsme navázali velmi dobré kontakty, byly zejména katedry na VŠE ve Varšavě a v Budapešti. Jejich doslovný název zněl takto: Hlavní škola plánování a statistiky (ve Varšavě) a Ekonomická univerzita K. Marxe (v Budapešti). Je zajímavé, že v jiných polských městech název škol stejného zaměření odpovídal tomu, co jsme znali u nás. Pořádali jsme několik konferencí, kterých se zúčastnili zástupci uvedených kateder a také kolegové z Berlína. Dobře jsme vycházeli s provozně ekonomickými fakultami na VŠZ v Praze i v Brně. Jakou podobu měla tato forma spolupráce? Šlo – jak jsem právě uvedl - o účast na konferencích a seminářích, členství v komisích pro státní závěrečné zkoušky, zahraniční cesty, členství ve vědeckých radách fakulty a ústavů apod. To všechno nám umožňovalo poznávat, co se děje u jiných, nechávat se tím inspirovat, ale současně sdělovat, že jsme zde a máme co říci. Velmi konkrétní podobu měla práce jednotlivých členů katedry. Např. Jiří Němec spolupracoval s mechanizační fakultou VŠZ a s Výzkumným ústavem zemědělské techniky v Praze – Řepích, Miroslav Strašrybka s Výzkumným ústavem živočišné výroby v Uhříněvsi, Milan Kubeša měl velmi čilé kontakty na podniky okresu Nymburk, kam jeho skupina diplomantů nastupovala na předdpiplomní praxe. A tak bych mohl pokračovat – nikdo nebyl mimo toto dění, byť konkrétní formy měly nejrůznější podobu. Já osobně jsem měl možnost po mnoho let být velmi úzkým spolupracovníkem VÚZEVž v Praze a to zejména jako oponent, byl jsem mnoho let členem vědecké rady PEF VŠZ a jedním z mnoha předsedů komise pro závěrečné zkoušky na téže fakultě.  Stejnou podobu měla i moje spoluporáce v KEZ na VŠE v Bratislavě a jako předseda státnicové komise jsem byl u zkoušek na Vysoké škole poľnohospodárske v Nitře. Měl jsem proto velmi slušný přehled o tom, jak to kde vypadá a jak na tom jsme my ve srovnání s nimi. Byli jsme respektovanou součástí společenství, které se zabývalo problémy ekonomiky v odvětví zemědělství.

 

Vysoká škola ekonomická mezi tradičními VŠ jako škola nová přece jen musela usilovat o své uznání v odborné i široké veřejnosti. Je to něco, o čem se nemluví, ani nepíše, ale existuje. Jinak řečeno: mohou existovat rozdíly mezi formální a skutečnou autoritou. Je to pochopitelné, vždyť značnou část pedagogického sboru tvořili lidé, kteří neměli za sebou delší pedagogickou, ale i jinou praxi. Tím více to platilo pro jednotlivé katedry a tím i pro katedru naši. Jistěže nejlepší reklamou byli vlastní absolventi, ale těch nebylo příliš mnoho. Už je to tak, že máte-li mít určité postavení, musí se o vás vědět, musíte se ve své odbornosti projevit a dokázat, že jste stejně dobří, jako ti, s kým vás právem srovnávají, v něčem dokonce i lepší. Konference a semináře, které KEZ pořádala a kterých se účastnili nejenom lidé z akademického světa, ale i z podnikové praxe, napomáhaly tomu, o čem zde mluvíme. A stejně tomu tak bylo v případě publikační činnosti. U toho bych se rád zastavil. Už jsem mluvil o vědeckých časopisech, které vydávala Československá akademie zemědělská. Zřejmě proto, že moje první pokusy z konce let padesátých byly úspěšné (články vznikly na základě materiálů z kandidátské práce), stal jsem se na začátku šedesátých let členem redakční rady. Časopis měl tiráž 2500 výtisků, odebíraly ho nejenom organizace, ale i podniková sféra. Část – jako každého časopisu – byla posílána i do knihoven v zahraničí. Samozřejmě měli jsme ho v knihovně katedry a měli ho k dispozici i studenti v čítárně školy. S potěšením jsem články z toho časopisu uváděl do seznamu povinné literatury na semináře z podnikové ekonomiky a nebyl jsem na katedře sám. Výhodou časopisu bylo, že rozsah příspěvku mohl činit až 10 – 12 stránek. A to se v takovém rozsahu dá dost toho říci i v ekonomii. Stručné shrnutí problematiky vycházelo v ruštině, angličtině a v němčině. Po nejdelší dobu redakční radu vedl Karel Svoboda, zástupce ředitele VÚZEVž a později profesor na VŠZ v Praze. Členové redakční rady zastupovali akademickou, výzkumnou a řídící sféru – VŠZ (Praha, Brno, Nitra), VŠE (Praha, Bratislava), VÚZEVž (Praha, Bratislava), Ministerstvo zemědělství apod. Už i z toho důvodu práce zde byla velmi zajímavá. Rád jsem v tomto časopise publikoval a za těch třicet let bylo toho dost. Z katedry zde publikovali i Jiří Jelínek a Josef Brčák. Ale samozřejmě jsme využívaly i jiné možnosti – především Hospodářské noviny, Politickou ekonomii a Plánované hospodářství. Tyto byly k dispozici na všech katedrách VŠE, proto publicita v nich dělala „reklamu“ v rámci školy. Vrátím se ještě k Zemědělské ekonomice – vychází i dnes v angličtině a je určena pro zahraničí. Zda je to tak správné, to nedovedu posoudit (proč nevychází i pro českého a slovenského čtenáře). V socialistickém období pro zahraničí vycházel i čtvrtletník Scientia Agriculturae Bohemoslovaca – zde byly publikovány vybrané články ze všech oborů z ostatních měsíčníků. Na jejich výběr měly vliv i příslušné redakční rady. Měl jsem možnost „zájmy ekonomiky“ v tomto sborníku zastupovat po řadu let v době, kdy předsedou redakční rady byl Jaroslav Píč, profesor VŠZ v Praze. A nakonec je-li řeč o publicistice, nelze nezmínit v té době velmi populární a velmi rozšířené Zemědělské noviny. Katedra byla aktivní i na jejich stránkách. Reklamou v tom nejlepším slova smyslu i pro pracoviště typu vysokoškolské katedry je – jak jsem již uvedl - publikační činnost, časopisecká i knižní. K té druhé ještě několik řádků.

 

V odstavci o letech šedesátých byla zmínka o prvních knižních publikacích členů katedry. Tím člověk jako autor vstupuje do povědomí širší veřejnosti a s ním i instituce, kde on pracuje. Z dalších snad za zmínku stojí z poloviny sedmdesátých let kniha na téma Mezipodnikové srovnávání v zemědělství. Mohla vzniknout i proto, že toto téma bylo i tématem mnoha diplomových prací po dlouhou dobu v semináři, který jsem vedl a že jsem se v pedagogické práci zabýval podnikovou ekonomikou. Nakonec je zde ještě jeden titul, který si zmínku zaslouží určitě. V první polovině osmdesátých let se mně naskytla příležitost přeložit a doplnit o nová hesla Naučný slovník zemědělské ekonomiky, který vyšel v Moskvě a jehož autorem byl kolektiv pod vedením prof. M. M. Makějenka. Znal jsem ho pouze z literatury, osobně až v průběhu na přípravě českého vydání. Ke spolupráci jsem přizval svého mladého kolegu z katedry Ing. Josefa Brčáka, CSc. (dnes docent Brčák je vedoucím katedry ekonomických teorií na České zemědělské univerzitě v Praze) a další spoluautory z katedry financí a katedry ruštiny. Spoluautoři – ekonomové byli současně i autory textů nových hesel s reáliemi ekonomiky Československa. Kniha vyšla v roce 1986 a vydalo ji (stejně jako tu, o které byla řeč dříve) Státní zemědělské nakladatelství. Autorské výtisky jsem měl možnost autorovi M. Makějenkovi osobně předat na podzim roku 1986, kdy jsem byl na měsíčním pobytu na ekonomické fakultě Moskevské státní univerzity. Mimo jiné ho potěšila i hezká grafická úprava. Tento muž ještě donedávna byl mimo jiné hlavním redaktorem měsíčníku Ekonomika seľskogo chozjajstva Rossiji.

 

Když už je řeč o knihách, nelze zapomenout i na to, co pro studenty bylo rozhodující – studijní literatura. Po celou dobu mého působení na VŠE nepamatuji na případ, kdy bychom měli nějaké problémy se zařazením titulu do edičního plánu. A tak nám vycházela skripta z ekonomiky zemědělství, z ekonomiky zemědělských podniků, z rozborů hospodářské činnosti a ze všech oborů

zemědělských techmologií – rostlinné výroby, živočišné výroby a z mechanizace. Podíleli jsme se na vypracování vysokoškolské učebnice ve spolupráci s kolektivem ze stejné katedry z VŠE v Bratislavě na téma Ekonomika agrokomplexu. Vydala ji Príroda v Bratislavě v polovině osmdesátých let. Kapitoly našich autorů byly publikovány česky, ostatní slovensky.

 

Vysoká škola ekonomická a Fakulta výrobně ekonomická

 

V měsíci březnu 2012 jsem jako bývalý pedagog obdržel od rektora VŠE, prof. Ing. Richarda Hindlse, CSc., dr. h. c., dopis, že se v roce 2013 připravují oslavy 60. výročí vzniku školy s prosbou, zda bych k tomu mohl něčím přispět v tom smyslu, jak si na školu po letech vzpomínám. Ten text, který zasílám, je upravenou a doplněnou variantou toho textu, který již před časem jsem zaslal svým přátelům, a to i z řad bývalých studentů. V tomto odstavci je řeč o Vysoké škole ekonomické, o jejím vedení. Sluší se uvést jména těch, kteří se o vznik a chod školy zasloužili. Prvním rektorem VŠE byl prof. Vladimír Sedlák. Vzděláním byl právník a nám na VŠPHV přednášel problematiku vnitřního obchodu. V průběhu šedesátých let ho vystřídal prof. Vladimír Kadlec a dřívější rektor se stal naším představitelem v UNESCO v Paříži. A protože v té době se dělo toho více než dost, stal se V. Kadlec v dubnu 1968 ministrem školství. Měl k naší katedře blízko – zabýval se mimo jiné i optimalizací zemědělské výroby a na toto téma vydal i knihu. Říkalo se, že ke konci roku 1969 ještě jako ministr poklepal na základní kámen nové budovy. Do této budovy se naše katedra - stejně i jako několik jiných - opravdu stěhovala v roce 1976, a to po více než deseti letech v budově v Černé ulici a daleko déle v ulici Lazarská. Od druhé poloviny sedmdesátých let tak měla VŠE původní (starou) budovu a budovu novou. A myslím, že se líbí i dnešním studentům. V letech 1968 – 1970 rektorem byl prof. Ladislav Veltruský, finanční odborník, po něm nastoupil náš bývalý děkan prof. Stanislav Hradecký. Znali jsme se velmi dobře, vždyť oba jsme studovali na VŠPHV a potom působili mnoho let na fakultě. Poslední změna v socialistickém období nastala v roce 1985, kdy rektorem se stal prof. Antonín Brůžek. Stanislav Hradecký od té doby zastával vysoký post v orgánech RVHP v Moskvě.

Fakultu výrobně ekonomickou vedl od začátku Otakar Mrázek, vzděláním právník, zkušený ministerský úředník a jeden ze zakládajících členů katedry ekonomiky průmyslu. Ten obor na fakultě byl co do počtu studujících zastoupen nejsilněji. Když jsem se já stal proděkanem v roce 1959, to děkanem byl muž, o kterém je řeč. Ale následující rok už jsem měl nového šéfa - Vladimíra Pachmana. Co do odbornosti byl politologem (řečeno dnešním jazykem), neboť i katedra s takovým zaměřením byla na této fakultě. V polovině šedesátých let vedení fakulty přebírá Stanislav Hradecký, absolvent hospodářské fakulty VŠPHV, jak jsem už dříve uvedl. Když se stal rektorem školy, děkanem se stává Vladimír Líbal, absolvent Vysoké školy věd hospodářských, který působil na katedře organizace a řízení výroby. Již v prvním  pololetí  roku  1989 se  zde   událo   něco neobvyklého.

 

Volba nového děkana v roce 1989

 

Neznám podrobnosti, ale pravděpodobně škola byla pověřena nadřízeným ministerstvem, aby vyzkoušela volbu děkana fakulty, neboť tento systém se měl brzy uvést do života vysokých škol. Měl bych o tom vědět toho dost, neboť vědecká rada fakulty mne zvolila jako předsedu volební komise, která to všechno připravovala. Konal se mimo jiné i velký aktiv pracovníků fakulty, a to za účasti rektora prof. Brůžka a dalších funkcionářů, kde se navrhovali kandidáti. Členové vědecké rady vybírali ze dvou kandidátů. Zvolen byl doc. Přemysl Voráč z katedry ekonomiky průmyslu. Volba měla velmi slušnou publicitu, navštívila mne redaktorka a zpráva proběhla v Československém rozhlase. Brzy na to jsem byl pozván na poradu na Ministerstvo školství, kde se sešla skupina lidí z různých vysokých škol a jednalo se o tom, jak to všechno se bude připravovat. Žádný jiný akademický funkcionář zřejmě nejenom na VŠE neměl tak krátké funkční období jako námi zvolený kandidát. To jeho protikandidát byl na tom daleko lépe. Pokud se nemýlím, tak v roce 1990 byl doc. František Kovář zvolen prorektorem.

 

Fakulta výrobně ekonomická a její lidé

 

Je-li řeč o fakultě, v jejímž rámci KEZ působila téměř čtyřicet let, považuji za správné uvést alespoň několik jmen osobností, které ji tvořily. Lidé přece dávají život instituci, zajišťují její chod, na nich závisí, zda a nakolik plní to, co plnit má. Na katedře ekonomiky průmyslu to byli především František Valenta, Jiří Šafář, Alois Remeš, již dříve vzpomínaný Otakar Mrázek a Libuše Miková, z mladších František Kovář, Přemysl Voráč a řada jiných, na katedře dopravy a spojů Josef Šindelář, Jaroslav Veselý, na katedře organizace výroby Vladimír Líbal, Stanislav Hradecký, Zdeněk Souček, Jindřich Helekal, z mladších Veber. Na fakultě byla i katedra technologie a jeden čas i katedra tělesné výchovy. I zde byla řada perfektních pedagogů a kolegů. Svým způsobem určitá míra soutěživosti v dobrém slova smyslu existovala i mezi katedrami a měla nejrůznější podobu. Je to všem tak samozřejmé, že to snad ani nebylo zapotřebí uvádět. Chtěl jsem tím jenom poznamenat, že fakulta to není jenom společenství izolovaných pracovišť. Nejméně posledních deset let nás spojoval společný výzkumný úkol. Souvislosti s tím do dnes rád vzpomínám na společné porady, konané obvykle mimo Prahu a samozřejmě i na výsledky s tím spojené. Společný výzkumný úkol měl název Strategické řízení velkých hospodářských celků a vedoucí velkého fakultního kolektivu, prof. Zdeděk Souček, DrSc., ještě před jeho zahájením vydal na toto téma knihu. Byla jedním z teoretických i metodologických základů výzkumu. A když je už řeč o práci velkého kolektivu a máme samozřejmě na mysli i školu jako celek, nelze opomenout velké společné dílo. O tom bude následující odstavec.

 

Ekonomická encyklopedie, díl I. a II.

 

Prvé vydání vyšlo na začátku sedmdesátých let. Hlavním organizátorem byl prof. Veltruský. Pamatuji si to proto, neboť jemu se odevzdávaly hotové texty za jednotlivé tématické celky, on nás chválil, ale i uháněl. Brzy na to se začalo s přípravou druhého, doplněného vydání. Předsedou redakční rady byl prof. Stanislav Hradecký, rektor VŠE, tajemníkem rady prof. Otakar Mrázek. Oba díly vyšly v roce 1984 v celkovém rozsahu zhruba 1500 stránek. Šíři povahy hesel lze soudit již podle toho, že těch celků je celkem 25. V době příprav každý celek měl svého odpovědného redaktora, který navrhoval znění hesel a po jejich schválení redakční radou odpovídal za jejich včasné vypracování skupinou vybraných autorů. Hesla v oboru ekonomiky zemědělství byla zde velmi slušně zastoupena a na jejich vypracování se podíleli tito členové katedry: Václav Lohr, Jarmila Matoušková, Josef Hubáček, Jiří Jelínek, Vladimír Vácha, Jan Zavíral, Josef Brčák a Dimitrij Choma. Autorský kolektiv je početný – jedná se zhruba o 200 osob, a to především z VŠE, ale i z jiných vysokých škol, z Ekonomického ústavu akademie věd apod. V průběhu posledních dvaceti let v souvislosti s tím, čím jsem se zabýval, mnohokrát jsem se do encyklopedie díval.

 

Katedra ekonomiky zemědělství na začátku roku 1990

 

Na katedře ekonomiky zemědělství na začátku roku 1990 pracovali: Dimitrij Choma, Jiří Němec, Jiří Jelínek, Jan Zavíral, Milan Kubeša, Josef Brčák, Miroslava Burešová, Dagmar Skřehotová, Jaroslava Mokrišová a Jiřina Jílková. Z toho byl jeden profesor, tři docenti a ostatní byli odbornými asistenty. Až na dva všichni ostatní již měli za sebou obhajoby kandidátských prací a jeden práci doktorskou. To byl kolektiv slušných a odborně zdatných lidí. Já jsem od letních prázdnin byl již v důchodu, o něco mladší i hodně mladí kolegové ještě mnoho let působili na VŠE (vyšší ročníky dobíhaly podle původního plánu) i na jiných katedrách a z nejrůznějších důvodů přecházeli na práci do peněžních ústavů, firem, ale i na vysoké školy. Stejně tak často měnili své profese i bývalí studenti. Vždyť to hlavní, co na VŠE studovali, byla přece ekonomie a nikoli zemědělství. Není nezajímavé, že i dnešní velmi početné provozně ekonomické fakulty na zemědělských univerzitách se svou studijní náplní jsou snad zcela totožné s fakultami VŠE. Ale to je problematika pro jiné texty.

 

Nakonec několik řádků o tom, jak žil a zejména jak žije dnes autor textu

 

V době odchodu do důchodu mně bylo 63 let, od té doby uplynulo 22 let. Až do sedmdesátky jsem byl „ekonomicky aktivní“ spíše na částečný než na celý úvazek. Ale nemohu si stěžovat.

 

Od té doby dělám pouze to, „co mne těší“ (tak se to obvykle říká podobné situaci). Díky všem Bohům i Osudu se celkem držím, takže vidím, slyším, mohu číst i psát, trochu ještě i řídím auto a v posledních letech se těším i z vymožeností internetu. Proto mohu udržovat docela dost kontaktů a mezi nimi jsou i bývalí studenti VŠE (absolventské ročníky 1957, 1965, 1968, 1972, 1976, 1978 a 1983). O nějaké osamělosti nemůže být ani řeči.

 

Protože jsem publicistiku měl velmi rád i v době aktivní práce, mám ji rád i dnes. To je pro mne více relaxace (jak se to dnes říká) než činnost, která unavuje. V průběhu posledních více než dvaceti let jsem psal o ekonomické problematice českého zemědělství a o bydlení. Tuto „profesi“ jsem si osvojil jako dlouholetý člen výboru samosprávy velkého bytového domu (dříve družstevního, dnes ve vlastnictví bývalých členů bytového družstva). Kdybych to všechno svázal, byla by z toho docela slušná kniha. Články o zemědělství (velmi často s důrazem na mezinárodní srovnávání) v posledních letech ve spolupráci s J. Šenfeldem až do konce minulého roku přebíral společný portál Ministerstva zemědělství a České zemědělské univerzity v Praze (www.agris.cz). Je jich tam docela dost.

 

Již mnoho let spolupracuji s poslancem Parlamentu ČR Ing. Josefem Šenfeldem (50 let), členem zemědělského výboru a výboru pro mezinárodní spolupráci. Díky tomu mohu nejméně jednou za rok navštívit moderní zemědělský podnik AGRO Hoštka, a. s. a popovídat si s moudrými lidmi, kteří tento podnik o velikosti 2500 ha a se stádem 500 dojnic řídí. Takže, jak vidíte, nejsem zcela odtržen ani od reálného ekonomického dění. Kéž by to tak ještě nějaký čas vydrželo.

 

Samozřejmě že se zajímám i o to, co se děje v ekonomickém školství. Docela mne těší i to, že si škola zachovala svůj původní název a jak to slyším i čtu, tak má velmi dobrou pověst. Mám statistický přehled o vysokém školství – kolik která škola ve kterém roce přijímá do 1. ročníku a jiné podobné údaje. Nejsem v tom samozřejmě odborníkem, ale dost často si kladu otázku, zda těch studentů ekonomie přece jenom není příliš mnoho. Ale i těch fakult veřejných škol a VŠ soukromých – vždyť většina z nich jsou zaměřené na ekonomii (jistěže ze známých důvodů). Já vím, počítá se s působením zpětných vazeb (studujme něco jiného, tam už jsou problémy s hledáním zaměstnání), ale ty jistě působí se značným zpožděním.

 

Na závěr bych rád pozdravil všechny příslušníky dnešní Vysoké školy ekonomické, školy, která v příštím roce zaznamená 60. výročí svého vzniku.

 

Dimitrij Choma (1926), Ing., DrSc., emeritní profesor a dlouholetý vedoucí katedry ekonomiky zemědělství na Fakultě výrobně ekonomické Vysoké školy ekonomické v Praze. Kontakty: Krásného 6, 162 00 Praha 6 – Veleslavín;  613 935 166, dimitr.chomazavgmail.com; Praha – Mnichovice, červen až září 2012

 

Prosba pro čtenáře textu (budou-li): naleznete-li v textu nedostatky nejrůznějšího druhu, buďte shovívaví. Čtu napsané opakovaně a téměř pokaždé tam naleznu něco, co tam mělo být jinak.

 

Ediční poznámka

Autorem textu je prof. Ing. Dimitrij Choma, DrSc. (* 6. 12. 1926), absolvent Vysoké školy politických a hospodářských věd v Praze, dlouholetý vedoucí katedry ekonomiky zemědělství na Fakultě výrobně ekonomické Vysoké školy ekonomické v Praze. V roce 1958 získal vědeckou hodnost kandidáta ekonomických věd (CSc.), v roce 1962 se habilitoval, v roce 1980 obhájil doktorskou disertační práci (DrSc.) a v roce 1982 se stal profesorem v oboru ekonomika zemědělství. Na VŠE působil do roku 1990. V současné době je mj. vedoucí sekce zemědělství odborného zázemí při ÚV KSČM. Publikoval 14 knih, 12 učebních textů a více jak 150 odborných studií a článků.[1]

Mj. napsal: Choma, Dimitrij. Reprodukce v JZD. 1. vyd. Praha, 1962; Choma, Dimitrij. Ekonomika socialistického zemědělství ČSSR, I.-II. Praha: St. pedag. nakl., 1966; Choma, Dimitrij. Ekonomika socialistických zemědělských podniků: Určeno pro posl. fak. výrobně ekon. (Část 1). Praha: Vysoká škola ekonomická, 1972; Choma, Dimitrij. Ekonomika socialistických zemědělských podniků: Určeno pro posl. Vys. školy ekon. Část 2. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1973; Choma, Dimitrij a kol. Ekonomika socialistických zemědělských podniků: Určeno pro posl. fak. výrobně ekon. Část 3. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1974; Choma, Dimitrij a Matoušková, Jarmila. Dodavatelsko-odběratelské vztahy v zemědělsko-průmyslovém komplexu. 1. vyd. Praha: SZN, 1978; Choma, Dimitrij. Ekonomika socialistických zemědělských podniků. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982; Choma, Dimitrij. Ekonomika socialistických zemědělských podniků: určeno pro posl. fak. výrobně ekon. 1. vyd. Praha: SPN, 1982; Choma, Dimitrij. Metodika pro vypracování diplomových prací v oboru ekonomiky zemědělství: Určeno pro posl. fak. výrobně ekon. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1987.

 

Autor souhlasil se zveřejněním textu na webových stránkách věnujících se dějinám VŠE.

 

 Editor: F. Stellner

 

V Praze, 17. září 2012

 



[1] Bajus, Michal, Rusíni Slovenska, 28. 12. 2006: Život zasvätil vedeckej a pedagogickej práci, http://www.rusin.sk/index.php?ID=1561&l=sk