Rozhovor se studentskými pamětníky listopadových událostí 1989

Krátké, „interaktivní“ vzpomínání na listopadové události roku 1989, které na webových stránkách Centra pro dějiny VŠE doprovázelo výstavu k 30. výročí sametové revoluce v Atriu RB, ukončeme krátkým rozhovorem s tehdejšími studenty Terezou Kožuskou a Karlem Běhanem, kteří se 21. listopadu 2019 zúčastnili i debaty s pamětníky v RB 101.

Na fotce z titulní strany časopisu Květy z roku 1990, umístěné na konci rozhovoru, je Tereza Kožuská.

Jaké máte vzpomínky na listopadové události 1989? Jak vzpomínáte na průběh listopadových událostí a událostí dní následujících na VŠE?

Tereza Kožuská: Vzpomínky mám mlhavé. Co si pamatuji, je samozřejmě to, že proběhla výzva ke stávce na kolejích, protože v kolejním rozhlase naši spolužáci i lidé z jiných univerzit v neděli večer popisovali, jak proběhl zásah na Národní třídě, takže já jsem se o tom dozvěděla až večer na kolejích, v médiích samozřejmě nic nebylo. Zazněla tam výzva ke stávce. Přesto jsem se šla hned druhý den podívat ke škole, ale už jsem se do školy nedostala a nikdo nevěděl, co má dělat nebo co bude. Ty dny potom si už nepamatuji přesně, ale média začala informovat o tom, že ve škole začaly fungovat stávkové výbory. Byli tady spolužáci, kteří byli natolik odvážní, že se chopili aktivity a my jsme jim pomáhali. Já jsem byla v prváku.

Pro mě z toho všeho zůstala v paměti nejvýrazněji ta neustálá obava, že se to zvrtne, obava z toho, jestli poskytované informace jsou pravdivé, jestli to nejsou cílené dezinformace. Na druhé straně ale také velmi vzpomínám na odvahu lidí a jejich rozhodnost. To jsou věci, které si pamatuji asi nejvíce. Byly to obava i euforie, neustálá nejistota. To byly moje průvodní pocity, ale zároveň to bylo samozřejmě vše úžasné.

Karel Běhan: Já jsem se to také dozvěděl na kolejích, protože pocházím z jižní Moravy a na víkend jsem jel k rodičům. Na kolej jsem přijel až v neděli 19. listopadu večer. Kolegové říkali, že se nejde do školy. Byl jsem ve druháku, bydleli jsme se třeťáky a ti byli trochu více v obraze než my, protože to byli studenti, kteří se smáli už na začátku října 1989, kdy vyšla v Rudém právu fotka Václava Havla k výročí jeho narození. To už tenkrát byl takový první záblesk. Na koleji jsem totiž bydlel se studenty, kteří se zajímali o disent.

Co si tak vzpomínám, tak my jsme v pondělí (po událostech 17. listopadu – pozn. red.) do školy šli, kde jsme se dozvěděli o tom, že byla vyhlášená okupační stávka, pak už jsme do školy nechodili a od toho dne už jsme se každý den scházeli na demonstracích na Václavském náměstí. Nevzpomínám si, že bych měl z něčeho strach, bral jsem to velmi pozitivně, protože jsem si oddychl, že ta komunistická doba snad už konečně skončí. Jednou jsem však strach měl, při demonstraci, kdy se někdo cíleně snažil v davu demonstrujících lidí vyvolat strach a paniku a začal vykřikovat, že jedou tanky. Zprvu to začalo vyvolávat davovou psychózu, ale pak se to uklidnilo a demonstrovalo se dál.

Jak vzpomínáte na volby rektora VŠE, jež se na počátku roku 1990 uskutečnily? Jaká atmosféra tyto volby provázela? (Koho nejvíce podporovali Vaši spolužáci?)

Tereza Kožuská: Základním kritériem bylo, aby to byl člověk, který neměl nic společného s komunistickou stranou i StB, a hned druhé kritérium představovala kompetentnost. Těchto lidí bylo strašně málo. Vyhrál Věněk Šilhán – byl to velmi kvalifikovaný a logický kandidát. Myslím si, že kdyby se objevilo toto jméno dříve, tak by předtím neměl šanci proti nějakým aparátčíkům.

Karel Běhan: Doplnil bych kolegyni tím, že zde byla snaha, aby se škola dostala co nejrychleji na úroveň západních univerzit. Právě snaha školu modernizovat byla jednou z věcí, která mohla pomoci tehdejším kandidátům na rektora VŠE.

Vyjeli jste během svého studia do zahraničí? (Případně: vzpomínáte si na svůj první výlet za „železnou oponu“?)

Tereza Kožuská: Já bych to rozdělila na dvě věci. V průběhu studia ano, protože ke konci mého studia začaly stáže v zahraničí a partnerství se zahraničními univerzitami. Já jsem byla ve Vídni, kde jsem studovala krátce na letní škole. Pokud jde o první výlet za „železnou oponu“, vyjeli jsme samozřejmě okamžitě, a myslím si, že to byla rovněž Vídeň, a potom Amsterdam. Největší šokem pro mě byl pocit z té tamní svobody, který v Československu tehdy ještě nebyl logicky tak intenzivní, a potom též možnosti saturace, tj. „naplněnost obchodů“ oproti Československu.

Karel Běhan: Já jsem během studia určitě nikam na Západ nevyjel, ale vnímal jsem, jak jsme měli možnost mít rodilé mluvčí na angličtinu a každý semestr to byl někdo jiný. Dodnes mám od jednoho učitele angličtiny z Kanady schovanou ručně psanou učebnici. Mohli jsme si také vybírat předměty v cizím jazyce.

Kam se podle Vás společnost za třicet let od roku 1989 posunula, respektive jak se moc změnila?

Tereza Kožuská: Divila bych se, kdyby se společnost nezměnila. Společnost se posunula, vyvinula se přirozeným vývojem a já nejsem typ, který by se nostalgicky díval směrem zpět, aby plakal po něčem, co už nemá. Mně ten vývoj připadá normální. V něčem je samozřejmě smutný. V bezprostředním období po revoluci měla velká část lidí velkou dávku zájmu o veřejné dění a obrovskou solidaritu, ale po čase to lidé vzdali, protože jsme dopustili, aby se k moci dostali „hajzlíci“. Doufám, že za dalších třicet, čtyřicet let se tady vypěstuje taková úroveň demokracie, že se budeme umět bránit a budeme se chtít bránit i proti těmto typům lidí.

Karel Běhan: Zásadní je to, že jsme začali chodit k volbám, které byly svobodné. Zásadní změna byla v tom, že se dalo svobodně podnikat, protože do té doby to byly maximálně nějaké živnosti. Ale potom, kdo si troufnul, mohl podnikat skutečně ve velkém. Záleželo také na politicích, kteří byli u moci, jaké tvořili zákony a jak pracovali pro lidi.

Do jaké míry se podle Vašeho názoru odlišoval polistopadový vývoj od původních ideálů? Zůstaly dle Vás některé tehdejší ideály nenaplněny?

Tereza Kožuská: Tehdejší ideály byly pro mě spojeny s tím, aby tento stát neřídili komunisté, ale kompetentní lidé. To byl velký ideál. A aby samozřejmě přestal všechno od A až do Z řídit stát, jak říkal kolega, aby lidé měli větší pravomoci a měli svobodu slova. Myslím, že svoboda slova i cestování jsou ideály, které byly naplněny, v tom nemáme problém. Myslím, že jsme ale nečekali, že budeme státem, kde se z veksláků stanou oligarchové. To mě mrzí, je to škoda, nevytváří to dobré prostředí. Na druhou stranu jsme si je svobodně zvolili. Demokracie, to je také zodpovědnost, která byla pro hodně lidí rozčarováním. Chcete mít svobodu, ale ta znamená také nejistotu. Proto dnes tolik lidí říká, že dříve bylo lépe. Všechno měli tenkrát nalajnované, jasné, vše bylo zabezpečené, dnes se mohou ocitnout na ulici. To za totality nehrozilo, i to největší „trdlo“ se někde zaměstnalo a mělo nějakou jistotu. Ty ideály byly naivní, lidé nevěděli, co mají čekat. I proto se některým lidem zdá, že některé ideály nejsou naplněny.

Karel Běhan: Těžko bych to doplnil lépe. Volali jsme po svobodě, chtěli jsme demokracii, ale my jsme nevěděli, co to pořádně znamená, protože to nikdo nezažil. Někdo si dovedl představit, co to obnáší, někdo ne. Spousta lidí teď vzpomíná na to, jak to bývalo lepší, protože toho rozhodování měli méně, neboť stát za ně řekl, jak to bude. Byly jednotné ceny. Teď jdete o ulici dál a zjistíte, že tu samou věc koupíte za jinou cenu.

Je něco, co byste chtěli vzkázat současným studentům VŠE?

Tereza Kožuská: Mně by se líbilo, kdyby si lidi uvědomili, že je tady něco, co je osobně přesahuje, že je tady nějaká společnost či komunita, do které patří. Když každý z nás bude tento přesah alespoň trochu vnímat, posune se to dle mého malinko k lepšímu. Když tam nebude jen osobní prospěch a jen to jediné, za čím si člověk jde, vždycky to prospívá, protože se rozhoduje trošku i jinak. To bych si moc přála a hlavně bych to přála mladým generacím.

Karel Běhan: Je potřeba, aby si lidi věřili a nebáli se. Život ve svobodě, v demokracii a v tržním hospodářství se s mladými lidmi často nemazlí, proto je potřeba být mentálně silným, zkrátka být osobností, aby jim to pomohlo se uplatnit. České nátuře chybí sebedůvěra a schopnost nebát se na sobě pracovat.