Po šedesáti létech: Pionýrská léta VŠE očima přímého účastníka

Milan Kubr

Na budování VŠE jsem měl tu čest se podílet od samého začátku, a to již rok před jejím oficiálním založením. O „budování“ skutečně šlo v plném slova smyslu. V mém oboru, jímž se tehdy stala ekonomika průmyslu a s ní spojená „dceřinná“ organizace a plánování podniku, jsme totiž na počátku jako začínající učitelé neměli nic – žádné studijní programy, osnovy, skripta ani české učebnice, žádné akademicky kvalifikované a zkušené učitele, žádné vedení v otázkách vzdělávací politiky a metodiky.

Tým katedry ekonomiky průmyslu se začal konstituovat v létech 1951-52 ve struktuře VŠPHV. Úkolem byl pověřen první vedoucí katedry Antonín Hodek, nemocný a životem vyčerpaný komunistický kádr, který pro tuto funkci sice dostatečné odborné předpoklady neměl, byl to však slušný člověk, schopný uvažovat nepředpojatě. Díky tomu se úkolu zhostil, a to za účinné pomoci Věňka Šilhána, který studoval společně se mnou a vysokou školu absolvoval také v roce 1952. Avšak již v roce 1953 Hodek katedru opustil a vedení se ujal bývalý sociální demokrat Otakar Mrázek.

Tým katedry vznikal ze tří zdrojů. Několik asistentů bylo najato rovnou z posledního ročníku VŠPS-VŠPHV v roce 1952, další pak v létech 1953-54. Druhým zdrojem náboru byla ve stejnou dobu bývalá Vysoká škola obchodní, která tehdy dožívala pod již pozměněným názvem VŠHV. Třetím a pro první roky kriticky důležitým zdrojem byla hospodářská praxe. Již od roku 1951 se utvářel tým externích učitelů-praktiků, z nichž se Eduard Vopička stal zakrátko zaměstnancem VŠE a po přechodu Otakara Mrázka do děkanské funkce vedoucím katedry. Interakce těchto tří zdrojů se brzy ukázala být dobrým řešením v podmínkách, pro něž neexistoval žádný vhodný model.

Absolventi VŠPS-VŠPHV roku 1952, mezi něž jsem patřil, přešli do systému VŠE tak říkajíc plynule a cítili se v něm rychle doma. Některé externí učitele-budoucí kolegy poznali již jako studenti od letního semestru ročníku 1950-51, v němž byla na politické fakultě VŠPS zřízena větev ekonomická, a ještě lépe v ročníku 1951-52, kdy vznikla samostatná fakulta hospodářská s několika směry včetně průmyslu.

Na hektické institucionální i programové změny a nesčetné improvizace jsme jako studenti i učitelé byli zvyklí a příliš nás netrápily. V létech 1948-53, tedy během pouhých pěti let, jsem tak stačil na dvou vysokých školách studovat a na dvou vysokých školách být zaměstnán. Přitom jsem prošel třemi různými fakultami jako student a dvěma fakultami jako začínající vysokoškolský učitel.

Naše příprava na dráhu vysokoškolského učitele byla ovšem v tomto systému naprosto nedostatečná, a to jak po stránce znalostní, tak po stránce metodické. O praktických zkušenostech nemluvě. Měli jsme za sebou jen povrchní a značně dogmatickou výuku marxistické ekonomické teorie a několik krátkých spíše jen informativních kursů disciplin, které jsou pro ekonomiku průmyslu a podnikový management stěžejní. Jediným možným řešením bylo začít se vším znovu a od píky, a to již při zaměstnání jako sice začínající přesto však už značně vytížení učitelé. Stálo nás to hodně času a sil. I kandidátské zkoušky jsme skládali a disertační práce sepisovali při zaměstnání s výjimkou Věňka Šilhána, který krátce po založení VŠE odjel do SSSR studovat aspiranturu ekonomiky průmyslu „full-time“ a na katedru se vrátil teprve v roce 1957. Platy byly nižší než všude v hospodářské praxi, velkým lákadlem zaměstnání na VŠPHV a VŠE byla však možnost vyhnout se dvouleté vojně a absolvovat vojenskou přípravu na „vojenské katedře“ při zaměstnání společně se studenty. A to v proviantních a intendantních službách, kde se i ve válce slouží příjemněji než u pěchoty!

Druhým zdrojem náboru učitelů byl v mém oboru i v některých jiných poslední ročník VŠHV. Štěstím katedry ekonomiky průmyslu i mým osobně bylo, že tak na VŠPHV-VŠE přišel ve stejnou dobu se mnou Václav Hoffmann, který studoval na VŠO-VŠHV v letech 1947-51. Ještě tam zažil některé přední profesory staré „buržoazní“ školy, kteří již na VŠE přejít nesměli, a stačil od nich nasát a v mysli si uložit lecos, k čemu jsme se my ostatní během studií už nedostali a proto jsme se k tomu v příštích létech jen namáhavě dopracovávali. Díky němu a některým externím učitelům, kteří také prošli Vysokou obchodní, jsme tak ve svém oboru nebyli úplně odříznuti od tradic této osvědčené prvorepublikové školy přesto, že právě toto přetržení tradic bylo jedním z hlavních cílů založení VŠPHV.

Třetím a pro první roky studia ekonomiky průmyslu naprosto rozhodujícím zdrojem učitelů i praktického know-how byla průmyslová praxe. Hlavní roli v tom sehrál Technicko-organizační výzkumný ústav strojírenský (TOVÚS, později přejmenovaný na VÚSTE), založený v roce 1952. Z TOVÚSu přišel na katedru ekonomiky průmyslu Eduard Vopička, jehož původním oborem bylo účetnictví. Profil tohoto ústavu i jeho předních pracovníků velice vyhovoval povaze našeho „směru“ průmysl. Zkušení pracovníci ústavu, kteří měli za sebou podnikovou nebo i ministerskou praxi, nejprve přednášeli jednotlivé tématické bloky, my jsme jejich přednášky sledovali společně se studenty a postupně od externistů sami přebírali. Poskytovali nám také metodické materiály a studie, vedli a oponovali diplomové práce, zprostředkovávali kontakty se zajímavými podniky, atd. Vedoucí pracovník TOVÚSu Jaroslav Jirásek se na dlouhou dobu stal stěžejním externím spolupracovníkem a oporou katedry, a to i ve svých pozdějších funkcích ředitele VÚSTE i jiných. Tento způsob využívání praktických zkušeností a externích učitelů jsme postupně rozšířili i na další sektory průmyslu a stavebnictví díky spolupráci ekonomicko-organizačních ústavů ve stavebnictví, ve spotřebním průmyslu, v hutích a v chemii.

Na tomto místě považuji za nutné zdůraznit význam zkušeností a vynikajících tradic československého průmyslu pro budování výrobně-ekonomické fakulty a koneckonců i celé VŠE. Plně se projevilo, že komunistická vláda byla v ČSSR nastolena v průmyslově vyspělé zemi s podnikatelskými tradicemi sahajícími do devatenáctého století. Na přejímání sovětských zkušeností kladla partaj i vláda velký důraz, v průmyslových podnicích však většinou nebylo co přejímat kromě často měněných metodik plánování. Oborové technicko-organizační ústavy, hospodářská ministerstva i ekonomické a inženýrsko-ekonomické školy žily do značné míry z pokladu předkomunistických průmyslových zkušeností a tento poklad jim pomáhal udržovat odbornou kvalitu a dobré hospodářské výsledky přes všechny potíže, které jim hektické a zpolitizované centrální plánování a rozhodování vytvářelo.

Pro dlouhodobý rozvoj VŠE i bezprostředně pro naši první učitelskou generaci měl ovšem obrovský význam přesun politické větve VŠPHV na jiné školy při zřízení VŠE. Důraz na ekonomiku, podnikovou praxi a efektivnost na úkor pouhé ideologie a propagandy byl projevem rodícího se pragmatismu, který ovlivnil celkovou atmosféru na škole a pro naši práci vytvořil objektivně příznivější podmínky, než jaké vznikly po únoru 1948 na VŠPS a přetrvávaly na VŠPHV od založení až do konce její existence.

V této souvislosti je třeba zmínit, že VŠPHV najala v roce 1952 Václava Hoffmanna i mne jako nestraníky a několik nestraníků působilo i na jiných odborných katedrách. Politické ovzduší bylo na katedře ekonomiky průmyslu již od jejího založení snesitelné a v odborné práci nijak nebránilo. Tak zvanou „vedoucí úlohu strany“ jsme brali všichni na vědomí jako danou konstantu, o které se nediskutuje, a naši kolegové-straníci, kteří byli volky nevolky nuceni zastávat partajní funkce, se ke svému okolí chovali v naprosté většině korektně. Již od roku 1954 jsem se podílel na vedení katedry ve funkci jejího tajemníka, jejíž hlavní náplní byla organizace pedagogického procesu včetně operativního rozdělování a kontroly nejrůznějších úkolů, a to i ve vztahu k vedoucímu katedry, děkanovi a stranickým funkcionářům. Nenarážel jsem přitom na žádný odpor, za nímž by prosvítaly politické motivy.

V té době však studovalo ještě ve všech ročnících vysoké procento „ádékářů“ – absolventů dělnických přípravek, které umožňovaly nástup na vysokou školu bez standardní maturity. Tato skutečnost měla na úroveň studia nesporný vliv. Dělnické kurzy klasickou střední školu gymnazijního ani odborného typu plně nahradit nemohly a studium na naší fakultě nezvládali všichni ADK stejně. Zatímco z několika jednotlivců se po skončení studií dokonce stali dobří učitelé, velká většina byla průměrná a nemalé procento se snažilo uspět díky politickému aktivismu.

Moje manželka Eva, která nastoupila jako devatenáctiletá do prvního ročníku VŠPHV-VŠE v roce 1952 po maturitě na olomoucké obchodní akademii (přejmenované na střední hospodářskou školu), si pamatuje dodnes, jak byla tímto novým prostředím ve škole i na koleji doslova zděšena. Byla obklopena aktivisty, z nichž mnozí by dle jejího názoru maturitu na kvalitní olomoucké „akádě“ nesložili, kolektivu spolustudujících však chtěli určovat, jak se mají učit a chovat. Již u zápisu se procházelo komisí agitátorů, kteří vystrašená děvčata nutili k dobrovolnému přihlášení k vojenské službě sugestivní otázkou: „Jsi pro válku nebo pro mír, soudružko“?! Později neušla kritice, že u zkoušek dostává výborné známky, ačkoliv nestuduje průběžně a s kolektivem studijního kroužku se jí nechce chodit na sovětské filmy. Na koleji se jí pak dostalo ostrých výtek, že když „celý svět truchlil“ po náhlé smrti „velikého“ Stalina, tak ona se ve společné koupelně s kolegyní hlasitě bavila a bezstarostně smála!

Vzpomínám také na následující groteskní příhodu. Někdy v létech 1953-54 jsem nechal u zkoušky propadnout studenta, který byl velmi aktivním funkcionářem KSČ. Kolegové mi pak důvěrně sdělili, že se partaj záležitostí zabývala a dlouho se ve výboru diskutovalo, zda jsem nepřekročil meze a zda se takovéto gesto asistenta-nestraníka vůči „obětavému“ studentskému funkcionáři má tolerovat. Výbor se však nakonec postavil na mou stranu a studenta vyzval, aby vedle politiky začal také dělat svou práci.

To ovšem neznamená, že by už tehdy na výrobně-ekonomické fakultě vládla akademická svoboda a politická tolerance. Vždyť to byl teprve začátek padesátých let, období politických procesů, neúspěšně končící první pětiletky a měnové reformy roku 1953! Do historického projevu Nikity Chruščova na XX. sjezdu KSSS a začátků destalinizace zbývaly skoro tři roky. Na VŠE působilo ještě dosti soudruhů, kteří se vyznačovali vysokou politickou ostražitostí a čilostí, ať již proto, že dosud z revolučního romatismu nevyrostli, nebo proto, že si své slabé předpoklady pro vysokoškolskou dráhu začínali uvědomovat a chtěli je kompenzovat tou nejjednodušší cestou. Opatrnost a diskrétnost byly proto nutné zvláště při jednání mimo půdu katedry, od roku 1948 jsme však všichni měli dost času a příležitostí, abychom se „sebekontrole“ naučili. Také jsme už dosti spolehlivě rozlišovali, kdo je kdo a co se od koho dá čekat. S katedrou marxismu-leninismu, která byla na jiné fakultě, jsme přitom neměli takřka žádné kontakty a necítili jsme potřebu je vyhledávat.

Doslova přelomovým se pro další vývoj katedry ekonomiky průmyslu a celé výrobně-ekonomické fakulty až do Pražského jara stal rok 1956. Diskuze v malých kolektivech spolupracovníků, kteří se už dobře znali a mohli si vzájemně důvěřovat, nabývaly po Chruščovově odsouzení stalinismu na otevřenosti a kritičnosti. Takových diskuzí bylo stále více. Avšak stranická organizace fakulty si v tomto roce nejméně dvakrát pořádně připálila prsty. Jednou otevřeným zaujetím stanoviska, že odsouzený kult osobnosti J.V.Stalina přece nemohl být produktem zneužití moci jednou osobou, nýbrž nezbytně výsledkem selhání celého systému moci v SSSR. Po druhé po potlačení maďarského povstání, kdy tato organizace odmítla odsoudit „kontrarevoluční vystoupení zločinných maďarských živlů“ s poukazem na to, že nemá dost objektivních poznatků k posouzení, která strana je v právu. Můj blízký kolega Jan Hon vzpomíná, jak vyšší partajní orgány, které situaci na VŠE „ostražitě“ monitorovaly, tenkrát dokonce vážně uvažovaly, zda by fakultní organizaci KSČ neměly za trest rozpustit! Nakonec se to odbylo „zásadní kritikou“, kolektiv katedry ekonomiky průmyslu, který hrál na fakultě „prim“, získal však na dlouho nálepku lidí, na které si partaj musí dávat pozor. Kolektiv se však stmelil a vzájemná loajalita jeho členů se zvýšila.

Do této doby spadá i případ Edgara Semmela, jehož jsme na katedru získali jako posilu pro podnikovou organizaci a plánování z místa plánovače výroby v ČKD Praha. Po XX. sjezdu byl otevřenější a jeho kritiky byly ostřejší než byly vyšší partajní instance ochotné tolerovat. Někdo ze školy jim o Semmelovi referoval. Proto si na VŠE dlouho nepobyl a na „jemná“ doporučení shora se raději sám rozhodl vyklidit pole a vrátit se do ČKD. Nic nepomohlo, že byl za války dobrovolníkem československých vojenských jednotek v Anglii a bojoval u Dunkerque, a po válce vystudoval v Leningradě!

Kurzy organizace a plánování vyučované v padesátých a na počátku šedesátých let byly eklektickou směsicí podnikové ekonomiky, podnikového a vnitropodnikového plánování, rozpočtování a kontroly nákladů, organizace podniků, závodů a vnitrozávodních útvarů, a operativního řízení výrobních i jiných podnikových procesů. Výrazně se v nich odrážely tehdy platné plánovací, normovací a jiné metodiky jednotlivých sektorů a skutečnost, že podnik nebyl samostatným ekonomickým subjektem v konkurenčním prostředí. Jako učitelé jsme v prvních létech používali hlavně sovětskou literaturu, například knihu S. E. Kamenicera „Organizacija i planirovanie socialističeskogo promyšlennogo predprijatija“ z roku 1950. Po několika létech jsme však sepsali vlastní skripta, která se pak několikrát doplňovala a obměňovala.

Kurzy byly zpočátku převážně popisné a informativní, důraz na analýzu a samostatné myšlení byl slabý a teprve v dalších letech se nám dařilo ho zvyšovat. Na metody výuky měly negativní vliv i pedagogické normy, které se tehdy na VŠE používaly. Asistent, který přednášel, dostal za hodinu přednášky dvakrát více normohodin než za cvičení, které předpokládalo aktivní účast posluchačů. Bylo tedy méně pracné a výhodnější opakovat již připravené přednášky než připravovat, vést a opravovat různorodá cvičení.

Otázky „co učit“, „jak to lépe učit“ a „jaký to vlastně učíme obor, co je pro něj v socialistickém průmyslu specifické a co je v řízení společné všem ekonomickým a dokonce i neekonomickým organizacím bez ohledu na vlastnictví a společenské systémy“ jsme si začali klást poměrně brzy, možná o něco dříve než kolegové v některých jiných oborech studia. Tyto otázky nás vlastně trápily pořád, pomáhaly nám náš obor rozvíjet, k plně uspokojivým odpovědím jsme se však nedopracovali nikdy.

Poměrně brzy jsme také začali hledat a nacházet přístup k původním pracím „buržuazních“ marxismem zavrhovaných autorů v nauce o podniku a organizaci, jako byli např. Fayol a Taylor, nebo němečtí autoři Kosiol, Gutenberg, Schmalenbach a Mellerowicz. Byli to spíše starší avšak stále velice uznávaní autoři. Jejich práce nebyly tehdy běžně dostupné, bylo však možné si je obstarat „pro vědecké účely“ výpůjční službou ze zahraničních knihoven. Kolega-laborant na katedře technologie nám je ochotně fotografoval na svitky filmu. Stěžejní americké dílo z oblasti organizace a racionalizace výroby, „Industrial Engineering Handbook“ Harolda B. Maynarda z roku 1956, se nám k našemu velkému překvapení dokonce dostalo do ruky nejprve v sovětském vydání!

V druhé polovině padesátých let jsme už lépe chápali omezenost a slabou vědeckou podloženost sovětských publikací v našem oboru. Dostávaly se k nám též věrohodné informace o bídném stavu sovětského stavebnictví, spotřebního průmyslu, zásobování občanů základními potravinami i jiných sektorů, které svědčily o propasti mezi realitou a fikcí sovětských „zkušeností“, které nám byly servírovány. Vysvětlení, že všechny tyto chronické nedostatky jsou jen následky Velké vlastenecké války, ztratilo deset let po válce svou věrohodnost. Docházelo i k tomu, že se stále více mladých lidí vysílaných do SSSR na aspirantury nebo jiné delší pobyty vracelo domů vyléčeno z iluzí a revolučního nadšení, místo aby se z nich stávali „zakalení budovatelé komunismu“.

Mnoho poučení vyplynulo z celé historie zavádění podnikového i vnitropodnikového chozrasčotu. Chozrasčot byl v ČSSR oficiálně prosazován, vychvalován a vyučován jako vynikající originální sovětská metodika pro kontrolu hospodaření dle rozpočtu a motivování zaměstnanců k hospodárnosti a snižování nákladů, která pomůže všem našim „dosud po staru vedeným a málo efektivním podnikům“. „Náš průmysl z běd a slot vyvede jen chozrasčot!“ – tak jsme tehdy ironizovali, samozřejmě jen v úzkém kolektivu katedry. Chozrasčotu nebylo totiž možné uniknout. Avšak ti, kdo znali dřívější praxi vnitropodnikového řízení koncernu Baťa Zlín, brněnské Zbrojovky, Škodovky a dalších úspěšných československých podniků, nemohli pochopit, jaké „revoluční“ změny by jim chozrasčot měl přinést. Dokonce již existovala nová československá, změněným podmínkám po roce 1948 přizpůsobená metodika, tzv. „socialistické podnikové hospodářství“ (SPH), která se začínala osvědčovat. Byl však neodolatelný tlak na to, aby se SPH odsoudilo jako škodlivé dědictví batismu a nahradilo sovětským chozrasčotem, což se skutečně stalo, v mnoha případech však pouze změnou terminologie. A „nejlepším“ chozrasčotem se pak mohly chlubit ty podniky, které byly nejlepší už před chozrasčotem, jako např. z baťováckých tradic úspěšně čerpající Závody přesného strojírenství (ZPS) i samotný Svit Gottwaldov.

Podobným případem byl ve vnitropodnikové organizaci přechod z provozů na cechy. Nic nepomohlo vysvětlování, že slovo „cech“ má v češtině už dávno svůj jednoznačný význam, bojovníci za správný přístup k využívání sovětských zkušeností prostě prosadili, že se provozům začalo říkat cechy až do doby, kdy se zase cechům mohlo začít říkat provozy.

Zdrojem poznání o kvalitě centrálního řízení a jeho dopadů na ekonomiku podniků byly i nucené delokalizace, jímž se tehdy říkalo „socialistická dělba práce v rámci RVHP“. Docházelo přitom k obrovským zmatkům a ztrátám, například když se s převodem dobře zavedené strojírenské výroby do naprosto nepřipravených závodů v Bulharsku musely s dokumentací předávat i všechny přípravky, pomůcky a speciální zařízení, nebo když se Moskvou vynucené rozhodnutí o delokalizaci zvrátilo v momentě, kdy jeho realizace byla již v plném proudu.

Naše kontakty s praxí byly mnohostranné, užitečným prostředkem „výzkumů v terénu“ se staly například diplomové práce dálkových studentů s praktickými zkušenostmi. Snažili jsme se jim zadávat témata užitečná jak pro jejich závěr studia, tak pro výzkumnou a pedagogickou činnost katedry. U ožehavých témat, jako u výše uvedených případů, se stávalo, že „dálkař“ nedostal ke zpracování tématu souhlas ředitele podniku nebo ministerstva. Byly však i zajímavé opačné případy. Dálkový student Jaroslav Pek mi napsal kvalitní diplomovou práci na téma gescí v řízení sektorů a oborů spadajících pod různé organizační jednotky. Doporučili jsme mu, aby ji vydal, a on mne požádal, abych ji dokončil a vydal s ním, což bylo docela logické. Vyšla v roce 1960 pod titulem „Gesce v nové soustavě řízení“.

Počínaje rokem 1956 začala v československé ekonomice dlouhá a bolestivá epocha hledání vhodnějších nástrojů a stimulů centrálního řízení. Toto hledání „nové soustavy řízení“ probíhalo ve vlnách a pod různými názvy a komisemi trvalo až do Pražského jara, jehož porážka znamenala i konec snah o reformy jiné než kosmetické. Na kolektiv katedry ekonomiky průmyslu zapůsobil začátek prací na nové soustavě řízení jako podnět k sebereflexi a k několika důležitým změnám.

Považovali jsme za nutné zahájit přechod od původně sovětského modelu organizace a plánování podniku jako pouhého nástroje lepšího plnění úkolů uložených centrálním plánem k modernímu pojetí podnikové ekonomiky a managementu a k takovému vzdělávání pro řízení, které odpovídá možnostem a potřebám řídicích pracovníků v různých fázích jejich osobního rozvoje. Také šlo o to, aby VŠE jako přední škola nezůstávala pozadu za sektorovými a jinými školicími instituty, kde se začaly množit různé kurzy řízení, ač se o managementu otevřeně ještě mluvit nemohlo. Zůstávala ovšem řada otevřených otázek, zejména pokud šlo o skutečnou potřebu a možnost aplikovat koncepty a metody kapitalistického managementu do státem vlastněných a plánem kontrolovaných socialistických podniků, aniž by se změnila samotná podstata direktivního centrálního řízení. Přetrvávaly samozřejmě stále stejné námitky ideologické. Dostávalo se nám i varování, abychom do podstaty a stěžejních principů řízení za socialismu raději příliš hluboko „nevrtali“, protože se jedná o vyhraženou doménu strany vyplývající z její vedoucí úlohy v socialistické společnosti. V tomto smyslu jednou Eduarda Vopičku „přátelsky“ varovala starší kolegyně O.V. Kozlova, rektorka moskevského inženýrsko-ekonomického institutu.

Ideálem vedoucího katedry Vopičky, který byl hlavním mozkem a hnací silou tohoto úsilí, bylo vytvořit moderní manažerskou školu. Tak daleko jsme však tehdy ještě nebyli, ani tato terminologie nebyla ještě přijatelná, kompromisní řešení se proto našlo v roce 1959 ve zřízení nové fakulty VŠE pod názvem Institut národohospodářského plánování, určené výhradně pro postgraduální studium praktiků s několikaletými zkušenostmi v různých oblastech řízení a plánování. Vopička proto katedru ekonomiky průmyslu v roce 1960 opouští a na nové pracoviště s ním logicky odchází i Miroslav Borák, který se v té době zaměřoval již výrazně na modernizaci vzdělávací a školicí metodiky pro studenty přicházející z praxe a čerpal přitom ze zkušeností zahraničních institucí. Byla to práce záslužná, která urychlila poznání a aplikaci moderních metod manažerského vzdělávání v celém českolovenském průmyslu i na VŠE. Z Vopičkova přechodu do vedení nového Institutu pak vyplynuly nové funkce i pro mne osobně. V září 1960 jsem fakticky převzal vedení katedry ve funkci zástupce vedoucího a v březnu 1963 jsem byl jmenován vedoucím katedry ekonomiky průmyslu.

Otevírání oken na západ, jemuž se dařilo od konce padesátých let až do likvidace Pražského jara, mělo od počátku podporu vedení VŠE. Styky s cizími školami a účast na různých konferencích byly častější. Z iniciativy Věňka Šilhána, který byl tehdy prorektorem pro vědeckou práci, byl proto v roce 1962 uspořádán zvláštní intenzivní kurs angličtiny pro vybrané učitele na zámku Štiřín. Bylo více zahraničních cest do západních zemí a do NDR a Polska, kde se ekonomické a manažerské vzdělávání začalo modernizovat dříve a rychleji než v Československu.

Pro lepší kontakty se západní manažerskou teorií i praxí a pro snazší získávání čerstvých informací jsme hledali vhodné politicky průchozí formy. S Eduardem Vopičkou a Jaroslavem Jiráskem  jsme se proto začali zabýval myšlenkou, zda by nešlo obnovit Československý komitét pro vědecké řízení, který v Praze existoval a úspěšně působil již dlouho před válkou. Podařilo se nám dostat potřebný souhlas a ČKVŘ obnovit, byť ne jako organizaci zcela samostatnou, nýbrž jako jednu z vědecko-technických společností v rámci jejich svazku. Obnoveno bylo i členství ČKVŘ v Mezinárodní radě pro vědecké řízení (CIOS). Eduard Vopička byl zvolen předsedou, já jsme se stal v roce 1964 vědeckým tajemníkem. Po roce 1968 Komitét zrušen nebyl, jeho činnost byla však náležitě přiškrcena a „znormalizována“. V roce 1971 byl dokonce spolu s VŠE a Vysokou školou politickou ÚV KSČ jedním z pořadatelů inkviziční ideologické konference „Překonávání revizionismu v ekonomické vědě a praxi“!

Můj odchod z VŠE se odehrál následujícím způsobem. Počátkem šedesátých let dostala škola možnost navrhnout ministerstvu školství několik lidí do tzv. „kádrových rezerv“ pro práci na odborných postech v různých mezinárodních organizacích. Vedení VŠE mne do tohoto seznamu zařadilo. Shodou okolností se v té době v Mezinárodní organizaci práce (ILO) rychle rozvíjel nový program technické pomoci rozvojovým zemím v oblasti manažerského školení, produktivity a podpory drobného podnikání. Potřebovali odborníka v oblasti managementu a vzdělávání, znalého stavu a právě probíhajících změn řízení v socialistických ekonomikách. Bylo mi nabídnuto, abych se o toto místo ucházel v konkursu vypsaném v roce 1965. Tento konkurs se mi podařilo po sérii interview v Ženevě vyhrát a do ILO jsem nastoupil k 1. únoru 1966.

Tím fakticky skončilo moje čtrnáctileté působení na VŠE, ač jsem ve stavu učitelů zůstal až do roku 1970. Nebýt sovětské intervence a brutálního potlačení Pražského jara, byl bych se pravděpodobně po čase na VŠE vrátil. Takto jsme se rozešli a ILO se stala mým novým zaměstnavatelem na příštích 25 let. Mým štěstím bylo, že jsem zůstal u svého oboru, a to ve velmi zajímavém a inspirativním mezinárodním prostředí. Zkušenosti získané působením na VŠE byly i v tomto prostředí nesmírně cenné.

Autor textu: M. Kubr

Text četli a „odpřipomínkovali“ kolegové z katedry ekonomiky průmyslu Václav Hoffmann, Jan Hon a Vlastimil Petrovský a autorova manželka, absolventka VŠE, Eva Kubrová.

Autor souhlasil se zveřejněním textu na webových stránkách věnujících se dějinám VŠE.

V Praze, 8. listopadu 2012