Ideové kořeny Vysoké školy ekonomické

prof. Ing. RCDr. Václav Hoffmann, CSc., dr.h.c.

Ideové kořeny Vysoké školy ekonomické

Vznik a vývoj Vysoké školy ekonomické nelze oddělovat od celkového vývoje společnosti. Do období svého vzniku vstupovala VŠE jako škola komunistická, indoktrinovaná „vědeckými a tudíž jedině správnými“ ideami marxismu-leninismu, resp. tím, co se za tyto ideje považovalo.

Tato orientace nespadla z nebe, půda pro ni byla připravována celkovým sociálně ekonomickým a politickým vývojem společnosti již dávno před tím. Připomeňme silnou prvorepublikovou intelektuální levici (Devětsil). Levicovou orientaci najdeme i tam, kde bychom ji příliš nečekali: „Marx měl pravdu také v tom, že ten hospodářský systém, který měl před očima on, jako jej máme my, se řídí zejména motivem zisku, a že by byl možný jiný systém, který by se řídil zejména motivem rozumu a humanity. Dnes je málo důvodů zacházeti s Marxem pohrdavě (Ferdinand Peroutka. Inteligence a kapitalismus. Přítomnost 3/1932). A také: „Ostatně ať je to socialismus nebo ne: věřím v zespolenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu.“ (Karel Čapek. O tom socialismu. Přítomnost /1932). V této souvislosti nelze nezmínit: známé historické dílo G.B. Shawa „Průvodce inteligentní  ženy po socialismu a kapitalismu“ (Shaw 1927).

Mnohé z levicově orientovaných osobností museli po střetu s realitou své názory korigovat. V této souvislosti je nutno ovšem důrazně připomenout, že jejich představy o nekapitalistické společnosti byly od počátku na míle vzdálené od toho, co v reálné podobě u nás fungovalo po druhé světové válce (viz např. Čapkova stať „Proč nejsem komunistou“).

Platí nicméně, že poválečné trendy znamenající silný obrat doleva, měly na co navazovat. Tento vývoj byl ovlivněn mnoha okolnostmi: reminiscencemi na velkou hospodářskou krizi ve třicátých letech, zradou západních mocností v Mnichově a především výsledky druhé světové války, v níž prokázal svou odolnost, sílu a hospodářský potenciál Sovětský Svaz.

Konec druhé světové války tak představoval dějinný předěl, umožňující negovat vše minulé a realizovat „nový počátek“, zejména s ohledem na odbojovou činnost a persekuci komunistické strany za války. Na osvobození většiny našeho území Rudou armádou vyrostla vysoce prestiž této strany, která v prvních svobodných (poválečných) volbách  v roce 1946 získala v českých zemích 40,2 % hlasů. Program, s nímž tato strana vyhrála volby neobsahoval ovšem ani slovo o tom, co nastalo poté, co převzala moc.

Mocenské postavení KSČ umožnilo prosazovat svou vědní koncepci v oblasti vysokých škol (Devátá, 2010).  Plodem tohoto úsilí byla i Vysoká škola politických a hospodářských věd, založená v roce 1949 jako „vzdoroškola“ proti Vysoké škole obchodní, údajně sloužící zájmům buržoazie. Rektorem VŠPHV byl jmenován Ladislav Štoll (1902-1981), literátní kritik, politik a publicista, dogmatický marxista. Školu fakticky řídil Jiří Hájek (1913-1993), představitel levicové sociálně demokratické inteligence, za války vězněný nacisty a po ní významný funkcionář KSČ. Po krátkém působení na vysokých školách byl činný v diplomacii. Jako zástupce ĆSSR v OSN se v srpnu postavil proti sovětské invazi a stal se z něj jeden z předních představitelů opozice proti totalitnímu režimu (například mluvčí Charty 77, předseda Čs. helsinského výboru).

Podobnou cestou prošel i někdejší vedoucí katedry ekonomiky průmyslu VŠE Věněk Šilhán (1927-2009). Mladý nadšený komunista, stranický funkcionář a nositel Řádu vítězného února se stal jedním z čelných představitelů Pražského jara, zastupoval Alexandra Dubčeka (řídil vysočanský sjezd KSČ), po vyhození ze školy pracoval v dělnických profesích a stal se významnou postavou disentu. Po listopadu 1989 byl zvolen rektorem VŠE.

Na těchto osobnostech (a vůbec nejde o ojedinělé případy) lze vysledovat proces, který se stal posléze typickým pro mnoho mladých lidí přicházejících na Vysokou školu ekonomickou, vzniklou z hospodářské fakulty VŠPHV v  roce 1953: vystřízlivění z marxistického dogmatismu, kritika „reálného socialismu“, příklon k demokratizačním procesům a rozchod s vládním establishmentem.

Nebylo by však korektní tvrdit, že tento proces měl všeobecnou platnost: na katedře a škole působilo mnoho lidí, kteří zůstávali věrni marxistickým dogmatům a s podporou stranických aparátů a STB dokázali tuto linii prosazovat a vytvářet silné politické a ideové tlaky. Pro objektivitu je nutno se zmínit i o tom, že do této kategorie z počátku patřili i někteří pozdější kritici a nepřátelé režimu.

Nepřekvapí proto, že v bezprostředním okolí katedry a její vnitřní struktuře se pohybovalo několik spolupracovníků (důvěrníků a agentů) STB. Obzvláště aktivní byli agenti s krycími jmény Krok, Přemek, Řehoř a důvěrník Olda.

Ale vraťme se k počátkům VŠE. Výuka podnikové problematiky měla pomyslnou výhodu v tom, že nebyla na rozdíl od makroekonomické problematiky příliš ovlivňována ideologií. To platilo především v padesátých letech, kdy se výuka podnikové ekonomiky omezovala na „organizaci a plánování podniku“, tedy převážně na metodologické otázky. „Horkou půdou se stala později na konci šedesátých a v sedmdesátých letech v souvislosti s různými snahami o reformy hospodářského mechanismu. Úroveň kateder a jejich činnosti je determinována úrovní jejích členů. Místo jednotlivých osobních charakteristik je dále uveden přehled o osudech zakládajících členů katedry ekonomiky průmyslu, kteří na ni nastoupili v letech 1953 – 1954. Šlo celkem o 17 tehdy mladých učitelů (Synek, 1999).

–       4 během doby odešli

–       6 získalo profesuru (nutno podotknout, že šlo o řádnou habilitaci a profesorské řízení)

–       4 získali docenturu (opět standardní cestou)

–       jeden profesor se stal akademikem a nositelem řádu práce

–       jeden je nositelem čestného doktorátu

–       tři emigrovali, dva z nich se stali uznávanými odborníky evropského formátu

–       dva zastávali po listopadu akademické funkce (rektor, děkan)

Pro ty, kteří se nedopočítali je nutno dodat, že některé osobnosti jsou uváděny duplicitně i triplicitně (profesor – čestný doktor – akademický funkcionář).

Ať tak či onak je v uvedeném přehledu vidět, že „první garnitura pedagogů“ VŠE měla slušnou úroveň, kterou prověřil čas, zachovala si kritického ducha, byla schopná sebereflexe, sebevzdělání. S jistou analogií (a s vědomím, že každá analogie pokulhává) lze k oblouku mezi marxistickým dogmatismem a kritickým myšlením bez ideologické cenzury uvést citát z dopisu exkomunisty Jaroslava Seiferta A.M. Píšovi (6.8.1948): „Bože to jsem byl vůl, přestože jsem byl tak mlád…..ta knížka neznamená dětské nemoci komunismu, ale komunistickou nemoc dětství.“

Ideový vývoj VŠE, a v jejím rámci katedry ekonomiky průmyslu, neprobíhal přímočaře a bez konfliktů, ba právě naopak. Ale i v tom byl odrazem celospolečenského vývoje se všemi jeho peripetiemi, vítězi a poraženými. Nelze ovšem nevidět, že „první garnitura“ VŠE přinesla s sebou nejen ideologický balast, kterého se postupně zbavovala, ale především tvůrčího a kritického ducha. Ten nakonec zvítězil.

Literatura:

DEVÁTÁ, M. a kol. Vědní koncepce KSČ a její institucionalizace po roce 1948. Praha. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2010. ISBN 978-80-7285-123-2. str.279.

SYNEK, M.: Historie katedry podnikové ekonomiky. In: Acta Oeconomica Pragensia. VŠE v Praze. 1999. ISSN 0572-3043.

Editor:

Mackenzie, Synek